2004/7

Ze škol ví národ v hrubých obrysech o díle svých velikánů, ale o bližší poznání většinou nestojí. Také spisovatele Jaroslava Durycha (1886–1962) bychom asi vnímali jako nezřetelný monument na kulturním obzoru, kdyby vedle básnicky jímavých próz a monumentálních románů nesepsal i tisíce stránek vyhrocené publicistiky, která svého času kdekoho naštvala. Byla sice určena potřebám chvíle, jenže ta chvíle stále trvá a témata, která před osmdesáti lety rozehrál, se dosud nepřestěhovala z novin do dějepisu.

Yahia Said, irácký vlastenec a ekonom narozený v Praze, mi na podzim loňského roku navrhl, zda bych se nechtěl aktivně účastnit obnovy Iráku. Přesněji řečeno – pomoci s přeměnou či odstraňováním diktátorových pomníků a hledáním možnosti umělecké spolupráce Západu s Irákem. Souhlasil jsem. Místo třetího účastníka úvodní výpravy přijal výtvarný kritik Tomáš Pospiszyl a v polovině ledna jsme vyrazili do Bagdádu.

Koncem roku oslavila Čou Sin 110. výročí narození předsedy Mao Ce-tunga. Spolu se sousedy se sešla v zakouřené zasedačce stranické buňky v pekingském hutongu Si Siang. Řečníky pod portrétem předsedy poslouchala v místech, kde se narodila, vyrostla a strávila téměř padesát let života, naposledy. Na jaře srovnají buldozery její dům se zemí. Není sama, podobný osud čeká na více než půl milionu obyvatel jedenáctimilionové čínské metropole. Letní olympijské hry 2008 se blíží a vláda tak získala dobrý důvod bleskově přetvořit starobylé hlavní město Říše středu k svému obrazu. Během příštích čtyř let hodlá do Pekingu investovat astronomických dvaadvacet miliard dolarů.

Rámeček
Joshua Muravchik se narodil roku 1947 v New Yorku. Studoval na Georgetown University ve Washingtonu, dnes pracuje v American Enterprise Institute, je profesorem na Institute of World Politics. Hlavním předmětem jeho odborného zájmu je problematika demokracie a lidských práv, NATO, Blízký východ. Pravidelně publikuje v odborných časopisech pro mezinárodní vztahy, je autorem několika knih, z nichž u nás vyšla zatím studie „Nebe na zemi – vzestup a pád socialismu“ (2003).
Konec rámečku

Patříte k vlivné skupině amerických neokonzervativců. Co to slovo přesně znamená?
Tak byla kdysi hanlivě nazvána skupina intelektuálů, kteří si mysleli, že jsou liberálové v americkém slova smyslu, tedy nalevo od středu. Byli jsme všichni demokraté, nebyl mezi námi žádný republikán, ale rozdělila nás válka ve Vietnamu. My, které označili za neokonzervativce, jsme patřili mezi tradičnější liberály a byli jsme antikomunisty. Šlo vlastně o velice vágní a malou skupinu, která nikdy nebyla jednoznačně definována.

Pět set miliard korun zisku – skoro stejně jako státní rozpočet – tady podle policejních odhadů „vyrobí“ ročně zločinecké organizace. Něco peněz spolknou zpět provozní náklady a příprava dalších zločinů, drtivou část se ale podsvětí snaží legalizovat – a pak si za ně koupit politickou přízeň či vstup do normálního byznysu. Jak se v tom mafii daří, nelze statisticky zachytit; situaci mapují jen nepřímá čísla. Například to, že za praní špinavých peněz je tady dnes stíháno všehovšudy šest lidí a suma, kterou mají údajně na svědomí, nepředstavuje dohromady víc než sto milionů korun.

Ruská kapela Kolovrat patří k interpretům takzvané hudby bílé rasy – v mezinárodním anglickém žargonu White Power Music. Lednový koncert ve východočeských Chroustovicích byl jednou z mnoha letošních štací. Výlet se ale Moskvanům zkomplikoval. Na Denise Andrejeviče Gerasimova, zvaného Šiza, čekala při odletu na ruzyňském letišti policie a zatkla ho. Kytarista, textař a zakládající člen kapely v jedné osobě v pátek své osmadvacáté narozeniny oslavil ve vazbě a hrozí mu, že za podporu a propagaci fašismu stráví v českém vězení až osm let.

Vchod do Madžlisu, íránského parlamentu, připomíná ošuntělou čekárnu předměstského nádraží. Ošlapané šedé běhouny, plastová křesílka a ve stěně čtyři přepážky, za nimiž nevrlí úředníci udílejí informace a oprávnění přístupu. Vedle vchodu visí velký plakát se snímkem hornaté tyrolské krajiny. Ale zdánlivý klid nesmí klamat. Po sedm let reformisté nečinně přihlíželi, jak konzervativci, tedy v íránském kontextu odpůrci demokratického uvolňování, systematicky budují své pozice. Nyní však, před volbami plánovanými na 20. únor, se začali sami volení zástupci obyvatel bouřit. Na protest proti škrtání kandidátů ze strany Strážců revoluce položila své mandáty více než třetina členů Madžlisu. Nad budoucností režimu a jeho další podobou visí velký otazník.

„Dobrý den, tady Jobcentre Plus, u telefonu Barbara. Jak vám mohu pomoci?“ Vzorná angličtina úřednice z oddělení nabídky volných míst při britském ministerstvu práce příjemně zvoní do ucha. Představuju se a říkám, že bych ráda po prvním květnu, až Česko vstoupí do Unie, pracovala v Londýně. Ze zběžného nahlédnutí do nabídky práce v kategorii „média“ vychází osm možných postů a Barbara toto číslo potvrzuje. Ideální se zdá práce asistenta mluvčího jedné londýnské nadace, která rozšiřuje svoji činnost do východní Evropy. Úvazek na dobu neurčitou s platem – na britskou metropoli průměrným – 2200 liber měsíčně a požadují jen zkušenosti z komunikace s veřejností a znalost regionu. „Toto místo je ale k dispozici okamžitě. Musela byste přijet na interview do 48 hodin, a pokud byste uspěla, požádat ještě o pracovní povolení. Je možné, že by si nadace mezitím našla někoho jiného,“ říká Barbara. Radí, že lepší bude volat až po květnu, kdy pracovní víza odpadnou. Zapisuje si mě do databáze zájemců o práci a říká, že až bude k mání místo v mé kategorii s pozdějším nástupem, pošle mi e-mail s příslušným odkazem. Jak snadné.

„Je to barbarství, nic než barbarství. A zapamatujme si, že to povolil Ladislav Miko.“ Krajinný ekolog Antonín Buček mává ve své kanceláři na Mendelově univerzitě v Brně hořícím doutníkem a planou mu oči. Je vidět, že nedávno udělená výjimka, kterou ministerstvo životního prostředí povolilo kvůli lepšímu lyžování kácet unikátní prales v Národní přírodní rezervaci Praděd, ho docela slušně namíchla.

Poslanec Jan Zahradil (ODS) za tohle zboží platí čtyři tisíce korun. Když si ho ale bude chtít koupit někdo další, vyjde ho přinejmenším o deset tisíc dráž. Mluvíme o ceně za pronájem asi stometrového bytu v pražských Dejvicích a nejde o žádnou poslaneckou výhodu. Jan Zahradil má to štěstí, že žije v bytě s regulovaným nájmem. Je tím pádem živou ilustrací známého faktu, který už před dvěma lety kritizoval Ústavní soud: že totiž regulace nájmů vytváří neodůvodněné rozdíly mezi nájemníky. Tento týden má situaci ve zdejším bydlení řešit sněmovna, ale zatím se zdá, že věci zůstanou spíš při starém.

Už je to rok, co Václav Havel skončil na Pražském hradě, a za chvíli uplyne stejná doba od zvolení jeho nástupce Václava Klause. Z hlediska veřejnosti je Klaus dobrým následníkem a při pohledu na bilanci jeho konkrétních kroků lze shrnout: žádná sláva, žádná tragédie.
Klaus se skutečně stal prezidentem všedního dne, jak sliboval, a jeho výraznější poselství by se dala spočítat na prstech jedné ruky. Na svou velkou chvíli Klaus teprve čeká: mohla by přijít v čase parlamentních voleb nebo politické krize.

„Reforma daní obere rodiny o 13 000 korun“, „Změny DPH přinesou zdražení“ – tak zněly titulky hlavních deníků ke zprávě o rozsáhlých změnách daní, na nichž se překvapivě dohodla vládní koalice. Kdo by si teď nechtěl od srdce zaklít: zatracená vláda, zatracení socialisti! Zdraží, co můžou, dokonce i vodu, splašky, odpad a lístky do kina, a co vyberou, to přerozdělí.
Jenže to je jen kus pravdy. Daňový plán z Kolodějí je jedním z nejrozumnějších činů Špidlovy vlády. Má smysl, má logiku a má šanci projít. Návrh přináší i souběžné snížení daní, za což lze děkovat Slovensku a – nepíše se to lehce, zvlášť ne dlouholetým kritikům dnešního předsedy lidovců – Miroslavu Kalouskovi. Dobře, že se koalice rozhodla: vážným tématem příštích voleb budou poprvé v české historii daně.