2004/8

Za spolurežii dokumentu To be Alive! dostal v roce 1965 Oscara, newyorské Whitney Museum of American Art jej zařadilo do prestižní bilance nejdůležitějších amerických umělců 20. století, ale v rodných Čechách se o něm příliš nemluví. Letos v únoru uplyne pětašedesát let od chvíle, kdy se pražský filmař a fotograf Alexandr Hackenschmied vydal přes oceán a pod jménem Hammid tu začal nový život a kariéru. Rozsáhlou retrospektivu jeho díla, která začala minulý týden ve Francouzském institutu, Ateliéru Josefa Sudka a kině Ponrepo v Praze, tak můžeme vnímat jako opožděnou poctu jednomu z posledních žijících velikánů českého avantgardního umění.

Mezinárodní filmový festival v Rotterdamu se za 33 let své existence rozrostl z nenápadné akce organizované hrstkou nadšenců v gigantický světový podnik: letošních sedm set promítaných filmů navštívilo dohromady více než tři sta tisíc diváků. Je přitom pozoruhodné, že i v době, kdy našinec snadno nabude dojmu, že jediné zajímavé osobnosti uměleckého světa jsou televizní moderátoři nebo modelky, festival v ničem neustoupil z původního kréda – podporovat umění svobodné a nezávislé.

V Mexiku zemřel ve věku 87 let kolumbijský spisovatel Gabriel José García Márquez

Představme si, že v Česku neexistují jasná pravidla silničního provozu. Ne že by se jezdilo bez nich, jen si každý musí ta „svá“ pravidla domluvit zvlášť. Takže po nákupu auta musí každý zajít na úřad a dohodnout si tam, jak rychle bude například moci projíždět obcí. Zdá se to nesmyslné a navíc jako ideální pastva pro korupci? Asi ano. Ale přesně taková situace panuje v rozvoji a ochraně českého i evropského architektonického skvostu – historického centra Prahy. A je to znát: stížnosti a vztek vyvolané ohrožením památek, které ročně do města přilákají miliony turistů, teď nově doprovází i varování expertů UNESCO: pokud budete realizovat své nové plány, Praha vypadne z prestižního seznamu nejcennějších památek světa.

Za čtyři týdny bude v Rusku po prezidentských volbách a Vladimír Putin bude opět prezidentem. Jiný výsledek blížícího se klání 14. března by byl více než překvapivý. Předminulý pátek se stala věc, která Putina zviditelnila coby jasný sloup, ke kterému se mohou Rusové upínat v nejisté době. Ráno zažila Moskva největší teroristický útok od října 2002 – přepadení divadla na Dubrovce. Výbuch v metru si vyžádal 39 mrtvých a desítky zraněných.

Summity evropských potentátů nabývají na tematickém záběru, počtu účastníků a hodinách okolo stolu, jejich základní charakteristika se ale nemění: až na výjimky nepřinesou nic konkrétního, natož pak vzrušujícího. Také až se tento týden sejdou Gerhard Schröder, Jacques Chirac a Tony Blair, nelze bezprostředně očekávat o mnoho víc než prohlášení typu, že je potřeba posílit konkurenceschopnost evropské ekonomiky, pokročit v debatě o ústavě EU a čelit hrozbě mezinárodního terorismu. Přesto stojí nadcházející berlínské dostaveníčko za pozornost. Je možné, že 18. únor bude v dějepisných učebnicích jednou zapsán jako den, kdy francouzsko-německý integrační motor nahradila „velká trojka“.

V areálu Mlékárny Příšovice na Liberecku přejíždí mezi dvěma budovami malý nákladní vůz. Třicetimetrovou trasu tam a zpět absolvuje během dne zhruba desetkrát, pokaždé s jednou paletou sýrů. Důvod je jediný: Evropská unie. „V první budově sýr vyrábíme, v druhé máme solné lázně. Dosud jsme polotovary převáželi vysokozdvižným vozíkem, to už ale nejde,“ říká majitel mlékárny Jiří Tůma. Příšovická firma totiž patří mezi několik tisíc tuzemských potravinářských provozoven, na které počínaje prvním lednem dopadly přísné hygienické předpisy EU. A ty mimo jiné přikazují, že suroviny během výroby nesmí opustit uzavřený prostor. „Koncem roku jsme měli mít obě budovy propojené krátkým tunelem, ale stavbaři mají příliš zakázek a nestíhají,“ dodává Tůma.

Ten obrázek zná každý, kdo někdy viděl čističku odpadních vod: z jedné strany se do ní valí páchnoucí masa, aby ji na druhém konci opouštěla na pohled průzračná kapalina. Poměrně rozšířená představa, že je nejen čistá, ale i nezávadná, je však pravdě stále vzdálenější. Další a další studie ukazují, že spektrum látek, s nimiž čistírny marně zápolí, se stále rozrůstá. V řekách, jezerech a mořích – a následně pak i v organismech jejich obyvatel – tak končí prakticky vše, co moderní civilizace vyprodukuje.

JAKUB DVOŘÁČEK (28) studoval na Husitské teologické fakultě UK religionistiku, teologii a psychosociální práci a pak cestoval po Asii a Jižní Americe. Po návratu přijal nabídku organizace Člověk v tísni a stal se jedním ze dvou členů české mise této společnosti, která v Namibii pomáhá lidem postiženým AIDS.


Zprávy z Afriky znějí hrozivě: je tu sedmdesát procent všech případů AIDS, kolem třiceti milionů nakažených. Za devět let se jejich počet ztrojnásobil. Je to skutečně tak katastrofální?
Situace je dramatičtější, než naznačují čísla. V Namibii, kde pracujeme, počet nakažených neustále roste, podle expertů hrozí, že do deseti let klesne průměrná doba dožití na 35 let. Postupně vymírá produktivní populace, přibývá sirotků, o které se nemá kdo starat. Některých se sice ujmou sousedé a dají jim najíst, ale nemohou jim dát všechnu péči, kterou potřebují. Dětských domovů je málo. Stále víc dětí žije na ulici, bez rodičů, vyrůstá z nich ztracená generace.

V řadě přísných zpráv o nutnosti šetřit a zvedat daně kvůli zadlužené státní kase to znělo jako příjemné zpestření: Kazachstán nám vrátí dlužné 4 miliardy korun. „Je to úspěch,“ pochválil svou práci vládní vyjednavač, náměstek ministra financí Ladislav Zelinka. Není proč mu nevěřit. Až na to, že původně nám Kazaši dlužili dvojnásobnou částku. Takže jak to je: získáváme čtyři miliardy nebo je naopak tratíme? V orientaci by velmi pomohl upřímný a otevřený raport vlády. Ta je však – jako už v otázkách zahraničních dluhů tradičně – nevstřícná. Přitom pochyby nad administrováním pohledávek minulým i současným kabinetem necítí jen média, ale i poslanci. Členové sněmovního výboru pro obranu a bezpečnost nedávno kritizovali vládu za svévolné nakládání s ruským dluhem. „O splácení pohledávek se dozvídáme jen náhodou z tisku,“ říká šéf bezpečnostního výboru Jan Vidím (ODS). „To se musí změnit.“

Petr Hirják je podle svých kamarádů plachý a důvěřivý. V soudní síni sedával tiše a příliš se neprojevoval. Až do 29. ledna, kdy začal v návalu vzteku řvát: „Pusťte mě, jsem nevinný, hajzlové.“ Potom se na lavici obžalovaných schoulil do klubíčka. Vrchní soud toho dne potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze: Petr Hirják je podle něj jedním z dvojice kyanidových vyděračů a za svůj čin si odsedí osm let.

Byla to nejlepší ukázka, jak rychle se dnes vyvíjejí biotechnologie. Minulý čtvrtek večer Česká televize vysílala nejnovější dokument BBC: renomovaní experti si v něm lámali hlavu, proč pokusy o klonování živočichů provází jeden krach za druhým. Během vysílání však na internetu naskočila průlomová zpráva: jihokorejsko-americký tým v Soulu poprvé uměle vytvořil a dokázal udržet naživu desítky lidských embryí.

Takovou krizi autority a vůdcovství ještě vládní koalice nezažila. Před čtrnácti dny udělala správný krok: na zámku v Kolodějích nečekaně přijala racionální plán na změnu daní. Přinášel nepříjemná zdražení, ale také úlevy, díky nimž by byl daňový systém lepší než dosud. Jenže pak propukl zmatek. Předáci ČSSD začali od změn couvat, další den měnili, co řekli včera, takže ani teď před nadcházejícím závěrečným hlasováním sněmovny není úplně jisté, jak to všechno dopadne.
Zdá se nejpravděpodobnější, že daňový plán nakonec projde. Ani ministr financí ještě neví, z čeho zaplatí všechny ústupky. Nesmí to však být na dluh, jinak by měl Bohuslav Sobotka raději podat demisi. A ČSSD si musí přát, aby se nekonaly předčasné sněmovní volby: momentálně by je zaslouženě prohrála.