2004/9

Americký dokumentární fotograf Elliot Erwitt, jehož výstavu nyní představuje pražská Leica Gallery, patří bezpochyby k nejvtipnějším tvůrcům žánru. Pamětníci předlistopadových časopisů s jejich koutky typu „smějeme se s fotografií“, v nichž se rádoby zábavné momentky snažily sugerovat, že svět kolem je hrozná legrace, mohou tuto informaci vnímat s nedůvěrou. U Erwitta ale nejsou obavy na místě. Slavný americký tvůrce by naopak mohl termín „laskavý humor“ v českém slovníku rehabilitovat.

K nezbytným ingrediencím opravdového uměleckého díla patří jistá dávka tajemství. Publikum si už staletí láme hlavu nad tím, co tak pobavilo Leonardovu Monu Lisu, obraz je nicméně o to slavnější. Také české umění, zvlášť ve své imaginativní linii, nám předhazuje různé poutavé záhady, jedna z nejpodivuhodnějších však obestírá dílo zdánlivě jednoduché a lidově prostomyslné. Z čeho pramení přímo magická přitažlivost obrázků Josefa Lady? Čím to, že jej za obzor veřejného zájmu neodsunula žádná z extremistických uměleckých koncepcí ani politických ideologií minulého století? Až na výjimky, k jakým náležela jeho poněkud sporná výprava k Prodané nevěstě z roku 1936, byl ve vzácné shodě milován publikem a hýčkán kritikou, a to za první i druhé republiky, za protektorátu i krátké poválečné mezihry, v éře stalinismu i v prvních letech destalinizace. Ač si v meziválečném období utahoval v desítkách kreslených vtipů z ruských bolševiků i českých komunistů, byl pro ně jeho odkaz svatý. Kolegové výtvarníci se zpočátku nenechali tak snadno odzbrojit, meziválečná avantgarda Ladu ponejvíce ignorovala, ovšem s respektem. Vždyť právě on dokonale zosobňoval její programový cíl – tvořit pro lid.

Ti, kdo se rádi posmívají Microsoftu – a takových je kolem počítačů mnoho –, měli v posledních dnech další důvod k pobavení. Nicméně se zdá, že tentokrát je to trochu jako závěrečná scéna z Gogolova Revizora: smějeme se především sami sobě. Důsledky toho, co se stalo, nejsou nepříjemné jen pro největšího světového dodavatele softwaru, ale především pro uživatele. Svět počítačů se znovu předvedl jako zranitelný, křehký a přitom neprůhledný. Vzhledem k tomu, že moderní civilizace je na správném fungování počítačů stále závislejší, je to jednoznačně špatná zpráva. A zatím nikdo neví, jak moc vlastně špatná.

Harry Wu se narodil v roce 1937 v Šanghaji. Když mu bylo 23 let, byl obviněn z kontrarevoluční činnosti a strávil pak celkem devatenáct let v čínských pracovních táborech. V roce 1985 se mu podařilo vycestovat do USA na geologickou stáž a dvanáct let pracoval jako vědecký pracovník Hoover Institution při Stanfordské univerzitě v Kalifornii. Počátkem 90. let se pětkrát tajně vydal do Číny, aby dokumentoval fungování tamějšího gulagu. Při poslední cestě byl v roce 1995 zatčen, odsouzen k patnácti letům vězení, ale po dvou měsících byl deportován do USA. Dnes stojí v čele organizací Laogai Research Foundation a China Information Center ve Washingtonu, podílel se na výrobě dokumentárních filmů o zločinech komunistické Číny a je autorem několika knih na toto téma. Harry Wu je ženatý, má syna. V dubnu přijede na návštěvu České republiky jako host festivalu Jeden svět.

„Pozor, sociálka jde,“ ozývá se chodbou ústeckého činžáku poté, co jeden z nájemníku zahlédl, že po setmělých schodech stoupají neznámí lidé. Muž s knírem v bytě v prvním podlaží se s vyděšeným výrazem v očích chápe prvního, co je po ruce, a s násadou od smetáku běží ke dveřím. Nejmladší dítě začíná plakat a tiskne se k mámě. Ta je nervózně hladí po vlasech a cosi křičí na nezvané hosty. Těžko se tomu přivítání divit. Stejně nečekaně jako dnes novináři se totiž před časem objevila v bytě rodiny Kocajových sociální pracovnice s exekutorem a pod záminkou zdravotní prohlídky odvlekla jejich tři děti rovnou do dětského domova. Teprve po dvou letech odloučení se rodičům podařilo získat děti zpět i s oficiální omluvou: Promiňte, vzali jsme vám je kvůli hloupostem. Takovýto případ ale není podle odborníků ničím výjimečným. Ze čtyř tisíc dětí odebraných tady každoročně rodinám jich naprostá většina ztrácí domov pro nic za nic – jen kvůli chudobě a bezmoci svých rodičů.

Na začátku roku vztyčili na Univerzitním náměstí v centru Bukurešti sloupové hodiny, jejichž podstavec zdobí nápis „Bukurešť – Rumunsko – Evropa“. Pod ciferníky, které mají do čtyř stran ukazovat přesný čas, se na displeji skví ještě žlutá čísla, oznamující, kolik dní Rumunsko aktuálně dělí od plánovaného vstupu do Evropské unie v roce 2007. Zatímco digitální odečet funguje bezchybně, hodiny se neomylně po několika dnech porouchají a musí být opraveny. Sloup se tak stal nechtěným symbolem klopotné snahy země na její cestě do Unie.

Polský premiér Leszek Miller oznámil, že po vzoru německého kancléře Gerharda Schrödera rezignuje na post předsedy vládního Svazu demokratické levice (SLD) a bude se soustředit pouze na funkci předsedy vlády. Jeho krok je odpovědí na rozkoly ve straně a dramaticky klesající veřejnou podporu SLD. Během posledního roku podpora levice klesla ze 33 % na 12 %.
Představitelé opozice se nechali slyšet zhruba v tomto duchu – jestli je předsedou SLD Miller nebo někdo jiný, to je většině Poláků úplně jedno. Nakonec i v samotné SLD se šíří pochybnosti o tom, jestli to byl správný krok. Jak pro deník Gazeta Wyborcza uvedl její předák a šéf parlamentního výboru pro Evropu Józef Oleksy, tváří v tvář blížícím se červnovým volbám do štrasburského parlamentu je prý strana rozdělena na dva tábory. První si myslí, že by Miller měl zůstat v čele vlády až do tohoto hlasování, druzí soudí, že by měl co nejdříve složit i premiérskou funkci.

Nad tou zprávou se minulý čtvrtek akcie ČEZ ani nepohnuly, vždyť se v kuloárech očekávala už od léta: dozorčí rada druhé největší tuzemské firmy zvolila – osmi z dvanácti hlasů – do představenstva Martina Romana (34), dosavadního šéfa plzeňské Škody. V pondělí přijde poslední formální krok, Roman zasedne i do křesla generálního ředitele.
Nový šéf má skvělou pověst a visí nad ním snad jen jediný stín. Zatímco jeho předchůdce ztratil místo poté, co zkřížil zájmy vlivné finanční skupiny Appian, Martin Roman přichází přímo z firmy, kterou Appian vlastní.

Šéf výběrové komise pro nadzvukové letouny Radek Novotný nastoupil do „společnosti spojené s firmou BAE Systems“, která se podílí na výrobě a prodeji gripenů. Na první pohled banální zpráva pražského listu Fleet Sheet způsobila v odborných kruzích neobyčejný poprask. A ten neutichl ani poté, co vyšlo najevo, že Radek Novotný nepřechází k BAE, nýbrž do Leteckých opraváren Malešice. I v tom případě jde totiž o mimořádně podezřelý přestup. Stručně řečeno – muž, který se zásadní měrou přičinil o vítězství stíhaček Gripen ve vládní soutěži, teď odchází pracovat k firmě, jež má být prostředníkem při dodávce vítězných letounů do Česka – za což ji čeká provize ve výši možná až miliardy korun. Skandály a nejasnostmi pronásledovaný kontrakt na stíhačky dostal další ránu.

Byl to proces desetiletí, při němž padlo několik rekordů: během 160 jednacích dnů se v největší síni Městského soudu v Praze vystřídalo přes sedm set svědků, mezi nimiž byly i nejvyšší politické špičky. Sám obžalovací spis měl 120 tisíc stran v několika stech šanonech, za kterými se soudní senát ztrácel. A pro hlavního aktéra skončil také nejvyšším možným trestem – dvanáctiletým vězením.

Situace je zoufalá, nikoli však vážná – chtělo by se říct k události, nad níž i zkušení veteráni v Evropské komisi jen udiveně nebo pobaveně kroutí hlavou. Sotva pět dní poté, co se v Bruselu představil jako první český eurokomisař, Miloš Kužvart svou kandidaturu stáhl. Češi však nemohou tuto nedůstojnou piruetu odbýt jedním kousavým bonmotem. Na náhradníka z Prahy čeká celý bruselský tým a vláda už nemůže zemi znovu udělat ostudu.

Vladimír Putin, současný prezident Ruské federace, to má jisté. Dne 14. března bude zvolen na druhé období již v prvním kole. Tvrdí to několikrát opakovaný výzkum veřejného mínění a nepochybuje o tom nikdo – snad kromě vyhnaného ruského mediálního magnáta Borise Berezovského, který nedávno získal azyl ve Velké Británii. Zejména po tragickém teroristickém útoku v moskevském metru nemá Vladimír Putin žádného reálného protikandidáta.