2005/20

Uběhlo 60 let od konce druhé světové války. Hrdinové protinacistického odboje Josef Balabán, Josef Mašín a Václav Morávek byli na Pražském hradě slavnostně in memoriam povýšeni do hodnosti generálů. Politici, občané a spojenečtí vyslanci položili na Olšanských hřbitovech věnce k hrobům padlých osvoboditelů. V Krkonoších sněžilo. Česká televize zahájila svoji velkou bitvu s neplatiči. Široký průzkum agentury ScandC zjistil, že většina zdejších občanů neumí vyjít s výplatou.

Trojnásobný držitel Pulitzerovy ceny, sloupkař deníku The New York Times a autor věty „některé věci jsou pravda navzdory tomu, že v ně věří George Bush“ má novou knihu. A ne ledajakou: esej Svět je placatý (The World is Flat) se ihned po vydání vyšvihl na špičku amerických bestsellerů a Thomasu L. Friedmanovi za něj skládá poklonu i takové politologické eso jako Fareed Zakaria.

Tuto středu se pražská zoologická zahrada změní k nepoznání. Večer se po pavilonech rozmístí padesát tanečníků a herců, aby společně se zvířaty zahájili zvláštními „site specific“ projekty desátý ročník mezinárodního divadelního festivalu 4+4 dny v pohybu. Diváci budou postupovat v malých skupinkách od pavilonů k výběhům a teráriím.

Nelze se divit nikomu, kdo básně Tomáše Kafky (na snímku) na stránkách MF Dnes pokládá za příšerné. „Chelsea není červi, / ztratili jsme nervy / a v závěru tři body – / Chelsea není everybody,“ zní namátkou jedna z nich, jež se nyní dostala i do autorovy básnické sbírky Verše v roce z nakladatelství Petrov. Jenže v noblesně upravené knížce vyznívají Kafkovy básně jinak než v novinách.

Tento čtvrtek v Severočeské galerii v Litoměřicích představí kurátor Jiří Zemánek projekt Od země přes kopec do nebe… Výstava nese podtitul, jenž dobře osvětluje její zaměření: O chůzi, poutnictví a posvátné krajině. Šest tematických bloků jako třeba Romantismus a jeho ohlasy, Poutníci boží nebo Mizející kopce představí desítky umělců, kteří se krajině, volnému pohybu nebo duchovním otázkám věnují: například Karla Hynka Máchu, Caspara Davida Friedricha, Františka Drtikola, Josefa Váchala nebo Františka Skálu (viz obr.). Do­provodný program stojí za to – kromě přednášek či diskusí totiž počítá také s řadou výletů, korunovaných pěší poutí z Prahy na Sněžku.

Tento týden bude opět ve znamení variací na vážnou hudbu. V rámci festivalu Pražské jaro se můžeme těšit na vystoupení tria amerického jazzového pianisty Herbieho Hancocka (na snímku), který zahraje skladby různých jazzových klasiků společně se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu (21. 5.). V souvislosti s festivalem vysílá ČT 2 premiéru velmi vydařeného dokumentu režiséra Pavla Kouteckého Každý rok je Pražské jaro (19. 5., 20.00).

Film režiséra Terryho George Hotel Rwanda rozšiřuje řadu hraných snímků znázorňujících novodobé genocidy. K trvalému zájmu o holocaust a prvním pokusům o filmovou rekonstrukci etnického vyhlazování v bývalé Jugoslávii se přidává africká tragédie z roku 1994. Působivý snímek můžeme vnímat jako dokonalou ilustraci toho, v čem je síla i omezení hrané kinematografie při pohledu zpět.

Chcete dělat umění a nemáte na to peníze? Žádný problém. Světem se šíří nová, docela jednoduchá forma financování. Stačí do vaší písně, filmu nebo divadelní hry vkusně začlenit jména různých produktů od velkých firem a máte vyhráno. Giganti pak zatáhnou třeba celý váš rozpočet. Nový fenomén kromě netušených možností ovšem přináší i znepokojivé otázky.

Je-li něčím poslední desetiletí charakteristické, pak tempem změn. Svět kolem nás se rychle proměňuje a s ním i naše vztahy a vnitřní postoje. Seriózní média mívají tendenci redukovat svět vztahů na politiku a ekonomiku; „bulvár“ naopak na celebrity, násilí a sexualitu. Jenže mezi tím je celé široké pole vztahů, které se dají obtížně uchopit, a tak míjejí téměř nepovšimnuty.

František Bublan se narodil roku 1951 v Třebíči. Studoval na Vysoké škole zemědělské v Brně, Katolické teologické fakultě UK (1971–76) a v Bankovním institutu v Praze (1995–97). Krátce působil jako kněz, po podpisu Charty 77 mu byl „odejmut státní souhlas“ a vydělával si na živobytí v dělnických profesích. V letech 1991–2001 pracoval v BIS, nakonec jako šéf rozvědky. Loni v srpnu ho premiér Gross přizval do vlády jako ministra vnitra, na stejném postu se udržel i po Grossově pádu. František Bublan je ženatý, má tři děti.

Zatímco ve Francii celonárodní hádka o evropské ústavě vrcholí, Británie k ní po volbách teprve nabírá dech. Obě země v tuto chvíli reprezentují právě opačný pohled na budoucnost Evropy. Diskuse jsou urputné a rozuzlení sporu se bude týkat nás všech.

Letos v létě se stoly španělských barů budou prohýbat pod svatebními dorty. Šampaňské však tentokrát budou chladit jak heterosexuální, tak homosexuální novomanželé. Všechny zamilované páry totiž budou mít na základě legislativy schválené před měsícem a půl před španělskými zákony stejnou šanci na manželství.

Stále více a konkrétněji se blíží událost pro Izrael věru historická – první stažení armády a osadníků z území patřících ke Svaté zemi. Za tři měsíce začne odsun z pásma Gazy a přípravy běží naplno. Parlament schválil zákon o kompenzacích, armáda vypracovává operační plány, policisté se fyzicky i psychicky chystají na odsun osadníků a evakuační správa pro ně hledá nová bydliště. Na intenzitě ale nabírají i protesty. Není divu, vždyť jde o akci s dalekosáhlými důsledky pro celý region. Většina z osmi a půl tisíce osadníků, které čeká životní změna, si však stále ještě odmítá připustit, že evakuace skutečně proběhne.

Už pomalu blednoucí aféra bývalého premiéra Stanislava Grosse přinesla překvapivou zprávu: kampeličky, tento symbol tunelářství z konce divokých 90. let, jsou stále naživu a mají se k světu. I předseda ČSSD Gross si u jedné z nich – zlínské záložny – půjčil téměř milion, aby splatil svůj nešťastný bytový dluh. Podrobnější pohled pak vede k ještě překvapivějšímu zjištění. Počet kampeličkářů stoupá stejně jako množství uložených peněz, které letos překročilo dvě miliardy korun. Úřední snaha zabránit opakování gigantické krádeže přísnými předpisy ovšem přinesla jednu smutnou zvěst. Konec činnosti musely pro nedostatek velkých peněz ohlásit malé venkovské záložny, kde přesně podle idejí otce Cyrila Kampelíka společně spoří lidé, kteří se znají a mají k sobě důvěru.

Byla to jen otázka času, kdy se ozve někdo z partnerské ciziny. Zatímco čeští politici i média „vyřešili“ problém zvaný Lety u Písku tak, že si ho nevšímají, Evropský parlament koncem dubna velkou většinou svých hlasů do Prahy vzkázal, že je na čase s prasečákem na místě bývalého koncentráku pro Romy něco udělat. Prezident to sice považuje za „smrtící představu“, ale nový premiér Jiří Paroubek slíbil, že se bude snažit.

Nejsme žádné české Palermo, říkají příbramští občané. Žádné mafie nás neovládají. Nicméně před pár dny chtěl neznámý střelec zkosit střelbou ze samopalu místního podnikatele Jaroslava Starku. Ten incident se zapsal na čestné místo v řadě zločinů spojených s tamními politiky a podnikateli. Jejich škála sahá od vražd přes únos, korupci radnice, zastrašování policie až po výbuchy aut. Prostě běžné střety v ulicích klidného českého maloměsta. A jejich společným jmenovatelem je fakt, že se ještě nikdy nepodařilo vypátrat viníka.

Šéf Národní protidrogové centrály Jiří Komorous rozšířil řady vyznavačů hnutí „Udělej si sám“. A udělal to radikálně: protože se mu nelíbil vládní ná­vrh zákona týkající se jeho práce, sepsal svoji vlastní verzi. A pak si našel zákonodárce, který ji přijal za svou. Takže i když Komorousovu představu, jak správně bojovat proti drogám, odmítla vláda i ústavně právní výbor sněmovny, bude o ní díky lidoveckému delegátovi Vladimíru Říhovi jednat celé poslanecké plénum.

Řekni mi, jak se chováš vůči Kremlu, a já ti povím, kdo jsi. Tohle pravidlo platilo za studené války, ale dnes už ne, jak ukázal minulý týden, přesněji řečeno spory o to, zda a jakou formou se mají státníci účastnit v Moskvě oslavy 60. výročí konce války. Šlo o vyjádření úcty milionům padlých v boji proti nacismu, nebo též vládě, která se dodnes hlásí k odkazu Stalina? Závažná otázka. Nicméně ne každý, kdo se na Rudém náměstí ukázal, byl fanoušek Vladimira Putina. A ne každý, kdo byl proti účasti, považuje Rusko za nepřítele.