2005/21

Za účasti českých vyslanců se ve Varšavě konal 3. summit Rady Evropy. Noviny přinesly zprávu o krvavém potlačení revoluce v Uzbekistánu. Evropská komise povolila Česku zvýšit poplatky za průjezd kamionů přes naše území. Německý kancléř Gerhard Schröder navštívil Terezín a v tamním památníku se poklonil obětem holocaustu. Město Jihlava koupilo v dražbě za šest milionů korun tamní kostel Povýšení sv. Kříže. Býk zavřený v kravíně v Uhřínovicích přitiskl jednoho ze svých věznitelů k železnému hrazení kóje a vážně ho zranil. Každého z nás se ta věta dotkla osobně, a proto jsme se rozhodli podat trestní oznámení, komentoval šéf poslaneckého klubu KSČM Pavel Kováčik satirický pořad Českého rozhlasu, v němž Ester Kočičková alias doktorka Slizková poradila rodičům, jak mají odpovídat svým dětem na otázku „A kdo je to komunista?“, takto: Já svému dítěti a svým psům říkám, že komunisti jsou prasata.

Nedávno byly vlajky v celé Paraguayi po tři dny spuštěny na půl žerdi. Malá země proslavená jezuitskými misiemi a vleklými diktaturami se oddávala smutku za svého věčně vyháněného krajana, spisovatele Augusta Roa Bastose, autora jedné z nejdůležitějších latinskoamerických knih Já nejvyšší.

Ženská emancipace v naší společnosti postupuje. Kromě nové ženské politické strany to dokazuje i stoupající počet tvořivých umělkyň. Tuto neděli se o pokračujícím trendu můžeme přesvědčit v pražském Divadle Na zábradlí, kde bude uvedena premiéra hry Barbíny dramatiček Ivy Volánkové a Valerie Schulczové. „Prvorozené dcery dávných sufražetek“ nám prý přinesou „tsunami ženství“.

Film 8 a ½ Federica Felliniho (ČT 2, 26. 5., 21.45) je považován za jeden z nejlepších filmů v historii. Dá se to tušit už podle děl, která ho v autorově filmografii obklopují: následoval v roce 1963 po slavném snímku Sladký život a nedlouho po něm stvořil italský velikán svůj Satyricon. 8 a ½ je nazván prozaicky podle tehdejšího počtu režisérových snímků. Dílo nebo spíše tvůrčí proces umělce stojí také v centru jeho zájmu. Je to vlastně částečná Felliniho autobiografie. Do centra děje je postaven režisér (Marcello Mastroianni), který řeší tvůrčí trable. Všichni jej pronásledují a čekají, jaké zlaté vejce z něj zase vypadne, zatímco mistr se svíjí a vytáčí až do momentu, kdy přijde na to nejjednodušší řešení.

Koho na začátku roku zaujala nová deska The Way Up brilantního amerického kytaristy Pata Methenyho, jistě si položil otázku, kdy se mu podaří slyšet tenhle projekt živě. Příležitost budeme mít právě toto pondělí, kdy Pat Metheny Group přijíždí v rámci svého čtyřměsíčního světového turné do velkého sálu pražské Lucerny. Metheny samozřejmě předvede materiál z posledního alba: rozsáhlou hodinovou kompozici, která hýří barvami, virtuozitou, hymnickými melodiemi, brazilskými vlivy a nezapře inspiraci hudbou známého amerického minimalisty Steva Reicha. Kromě Methenyho a jeho zpěvného kytarového syntezátoru se na koncertě dostane ke slovu výrazný klavírista Lyle Mays, skvělý basista Steve Rodby, mexický bubeník Antonio Sanchez a pár výborných multiinstrumentalistů.

Nejostřeji sledovaná soutěž na světě dala jako obvykle přednost osvědčeným osobnostem autorského filmu. Cannes má zkrátka svůj elitní klub privilegovaných členů, kteří jsou do arény vpuštěni prakticky pokaždé, když dokončí další dílo – záleží pak hlavně na tom, jestli je hodno jména svého autora, anebo je jen matným odleskem jeho bývalé slávy. Až na výjimky lze letos konstatovat spíš to první.

Poutník s kloboukem a holí stoupá kamenitou cestou mezi žlutými poli vstříc hoře Kletečné. Kresba slavného romantického malíře Caspara Davida Friedricha vznikla sice v počátkem 19. století, přesto si poměrně nerušené putování k dominantě Českého středohoří může turista dopřát i dnes. Kurátor Jiří Zemánek si ale Friedrichovo dílo jako titulní obraz své výstavy Ze země přes kopec do nebe… nevybral proto, aby diváka zlákal k bezstarostným toulkám. Romantická idyla tu skrývá temnou předzvěst. Tenhle výlet už si neplánujte: za pár let se přímo středem Friedrichovy kresby požene dálnice.

Sotva se vesnice, města a celá zdejší krajina začaly vzpamatovávat z komunistické devastace, postihla je neblahá nemoc. Dorazila k nám ze Severní Ameriky a západní Evropy, které zachvátila už před půl stoletím. Řeč je o nenasytném požírání volné krajiny městem a o přeměně příměstských vesnic v beztvará předměstí bez ducha, identity a fungujících sociálních vazeb.

Edvard Beneš se po sedmdesáti letech vrátil na ministerstvo zahraničí. Sice jen jako bronzová socha, ale vášně budí stejné, jako když tam docházel coby člověk z masa a kostí. Ostatně se zdá, že právě tohle – vyvolat rozruch – autoři nápadu chtěli. Benešovo zpodobení nebylo vztyčeno před Černínským palácem jako pocta dávno mrtvému velikánovi, ale jako symbol stále vyznávaného obrazu světa. Přes všechny řeči o evropanství totiž určuje českou diplomacii stále – a stále víc – strach z Němců. Proto zdejší politici pořád dokola skloňují Benešovo jméno a jeho nositele nařizují oslavovat zákonem jako náš společenský a národní vzor. Pojďme se tedy podívat do dramatické doby, kdy ještě živý Beneš určoval směr této země a vlastně celé Evropy.

Středoasijští vládci mají jeden společný rys: navenek působí jako dobrotiví předsedové kolchozů, na které spadla povinnost řídit celou zemi, a oni pro to udělají maximum. Vědí, že s národem musí mluvit lidově, občas zdůraznit tradice a tvářit se jako prostý člověk. A při setkání s cizinci realisticky zodpovědět i otázky, jež nejsou zrovna příjemné. Přitom jsou si vědomi, že neustále musí hrát divadlo a lhát tak, aby to vypadalo důvěryhodně.

Na minulé dny Murat nezapomene do konce života. Když šel předminulý pátek do práce na andižanském finančním úřadě, zněla z města střelba. „Ty to nevíš? Ve městě se bojuje!“ přivítal ho kolega. Posléze se vyjasnilo, že dav asi sta lidí zaútočil nejdřív na kasárna, kde vzal zbraně, a potom na místní věznici. Přemohli ostrahu, rozbořili bránu a vysvobodili své příbuzné – a též 23 prominentních místních obchodníků, kteří čekali na soud za údajnou spolupráci s islámskými fundamentalisty. S nimi se ven dostalo dalších asi 2000 vězňů, zčásti těžkých kriminálníků s rozsudky za vraždy a loupeže (některé policie chytila či se přihlásili sami, větší část je zatím na svobodě).

Ministerstvo pro místní rozvoj řeší zapeklitý problém, který může skončit u londýnské arbitráže: osud takřka půl miliardy korun, které zemi darovala Evropská unie na rozvoj podnikání – většina investic přitom skončila fiaskem a z peněz zbyla zhruba polovina. Arbitráží přitom nehrozí investor, ale paradoxně firma, která se o veřejné peníze starala a velkou část projedla.

Na zprávy o útocích a střelbě na podnikatele s podivnou pověstí a napojením na kriminální polosvět si už zdejší veřejnost zvykla. Pokus zabít špičkového manažera bez zločinecké skvrny na pověsti je novinkou. A to, že napadený manažer poté zadržel domnělé pachatele a předal je policii, je naprostá premiéra. Nicméně okolnosti útoku na šéfa Českého Telecomu Gabriela Berdára, otázka, zda policii předal skutečné zločince, neznámý motiv činu, Berdárova střelba a další okolnosti vyvolávají otázku, co a proč se vlastně stalo. Odpověď na všechny pochyby je ve veřejném zájmu, Gabriel Berdár je vysoce postaveným státním zaměstnancem a tvrdí, že vražedný útok na něj vyprovokovala snaha prosadit zákon o zveřejnění příjmu manažerů.

Úterý 10. 5. 2005 Při obědě čtu v novinách o chystaném setkání disidentů v Havaně, někdy okolo 20. května. Rozhoduju se okamžitě. Pojedu. Je to 9 let, kdy jsem tam byl naposledy.
Problém je, že musím zařídit tunu věcí. Nemám peníze na letenku, mám rozbité dva foťáky někde v servisu v Německu. Večer volám Tomášovi do Člověka v tísni, že chci odletět a že rád vezmu nějakou pomoc pro ty nebožáky, co je Castro dusí.

Podle názoru občanů jsou nejvíce zkorumpovány politické strany. A z toho důvodu je boj proti korupci marný.

Evropská unie rozvíjí dialog s diktátorem Castrem a evropský komisař Luis Michel si libuje, jak skvěle nová politika evropské pětadvacítky funguje. O pár týdnů později tentýž Castro vykazuje bez zákonného důvodu ze země diplomaty EU, ministři zahraničí dotčených zemí si povolávají na kobereček kubánské velvyslance a komisař Michel je překvapen a hluboce zarmoucen. Evropský model měl údajně přimět osmasedmdesátiletého diktátora věznícího v děsivých podmínkách několik stovek politických odpůrců k jejich propuštění po dobrém. Teď je v troskách. Castro si dělá, co chce, a vzkazuje do Evropy: Trhněte si nohou.

Je to už pomalu rituál: jakmile nastoupí nový český premiér, vzápětí přijede do Prahy spolkový kancléř. Bylo to tak s Vladimírem Špidlou, Stanislavem Grossem a minulé úterý s Jiřím Paroubkem. Je dobře, že už jsou zapomenuty chmurné chvíle, kdy se kvůli prostořekosti Miloše Zemana česko-německé vztahy zkomplikovaly natolik, že kancléř návštěvu zrušil. Přesto stejně jako všechny předchozí návštěvy Gerharda Schrödera i tu dnešní doprovázely otázky minulosti.