Mohnhauptová aneb Nárok na naději

Tak je to tu. Brigitte Mohnhauptová, největší „hvězda“ z dosud žijících teroristů Frakce rudé armády (RAF), bude 27. března po téměř čtvrtstoletí kriminálu na svobodě. V pondělí o tom rozhodl Vrchní soud ve Stuttgartu - a dodejme, že rozhodl podle očekávání.

Na celé kauze tzv. druhé generace RAF teď není nejzajímavější ani kriminální, ani historická stránka věci. Ty už jsou zevrubně probrány, i když i tady se nabízejí lecjaké zajímavé úvahy a reminiscence.

Například tato: Mohnhauptová byla s dalšími třemi kumpány zatčena již půl roku po vrcholu německého „horkého podzimu“, a sice 11. května 1978 v Jugoslávii, v době, kdy bylo dávno jasné, že RAF nejsou nějací pošahaní anarchisté, ale vrazi, únosci letadel a teroristé. Zatčení pak nebyli vydáni do Spolkové republiky jen proto, že Bělehrad požadoval výměnou osm v Německu vězněných Chorvatů, ne snad nějakých neviňátek, ale ustašovců zahrávajících si s terorismem. Spolková vláda výměnu odmítla, takže již 17. listopadu 1978 mohli zatčení členové RAF Jugoslávii opustit. Tak to zkrátka chodilo za studené války a chovala se tak i vláda dodnes obdivovaného Helmuta Schmidta.

Dnešní Německo ale žije mnohem zásadnějším tématem, a sice milostí pro vězněné teroristy. Na jedné straně názorového sporu stojí litera spravedlnosti, na druhé straně cit pro spravedlnost. Puntičkářsky vnímané pozitivistické právo versus přirozené právo anglosaského stylu, dalo by se říci.

Ten první výklad se opírá o nález Spolkového ústavního soudu z roku 1977. Lidská důstojnost vězně je uchována pouze tehdy, má-li vězněný naději na konec života na svobodě, pravili tehdy ústavní soudci. Takže každý rozsudek doživotí od té doby obsahuje minimální lhůtu skutečně nezpochybnitelného „bručení“, po níž má následovat propuštění na podmínku. Takže i když Mohnhauptová původně dostala pětkrát doživotí plus 15 let vězení, její lhůta vyprší právě 27. března, jak v pondělí potvrdil stuttgartský soud.

Cit pro spravedlnost se opírá o pochyby vůči tomuto nárokovému automatismu i o postoje obětí a pozůstalých po nich. Němci nezpochybňují třicet let starý nález ústavního soudu, ten se u nich těší největší důvěře ze všech ústavních institucí. Velké rozpaky ale vzbuzuje praxe jeho aktuálního výkladu.

Zhruba dvěma třetinám německých občanů se nelíbí, že vězni, kteří jsou teď ve hře (Brigitte Mohnhauptová a Christian Klar - jemu lhůta vyprší v lednu 2009, ale milost spolkového prezidenta by ji mohla zkrátit o dva roky), neudělali de facto skoro nic pro naplnění naděje, kterou jim svým nálezem slíbil ústavní soud. Neukázali účinnou lítost, pokání, soucit s oběťmi, nespolupracovali s vyšetřovateli. Přesto mají být propuštěni, neboť už nejsou společensky nebezpeční.

V německé debatě tak máme před sebou zajímavou sociologickou sondu o tom, jak je vnímána naděje. Je naděje jakýmsi nárokovým statkem, protože to tak stanovil v roce 1977 ústavní soud? Nebo je naděje spíše podnětem pro vězněné k vlastní aktivitě, vlastní reflexi, vlastnímu pokání, vlastní změně, vlastní spolupráci se státem? Věznění měli na tyto úvahy skoro čtvrt století.

Právě onu aktivitu a změnu by měl podle názoru velké většiny Němců zohlednit soud, který rozhoduje o naplnění milosti, respektive - jak tomu zřejmě bude v případě Christiana Klara - spolkový prezident. Pravda, už bývalí prezidenti Herzog a Rau omilostnili některé teroristy, ale to bylo vždy kvůli špatnému zdravotnímu stavu. Nyní nejde o humanitární důvody, ale o výklad práva i naděje.

Je to koneckonců zajímavé i obecněji. V případě omilostňovaných teroristů Němci nazírají naději velmi citlivě jako podnět k osobní změně a naopak kritizují soudní verdikt, který naději chápe jako nárokový statek. V případě reformních hospodářských programů je to zcela jinak. Tam platí v očích většiny dosavadně chápaná naděje - na dávky, podpory, jistotu zaměstnání - za nezpochybněný nárok. A naopak reformisty nabízená naděje ve smyslu pobídky k osobní změně - soutěživosti na trhu práce, omezených dávek a podpor - je většinou kritizována jako asociální.