Návrat tuneláře Charouze

Nápad postavit v Praze závodní dráhu pro vozy formule 1 je špatný. Pražští radní, hlavně primátor Pavel Bém, myšlenku přesto podpořili. Dráha nám prý přinese reklamu, a její výstavbu spolu s hotelem, parkovištěm a hokejovou halou – dohromady něco přes dvě miliardy korun - zaplatí soukromí investoři.

To není ale zcela jisté. Zatím jediným známým investorem je Antonín Charouz a pokud bude skutečně něco investovat, nebudou to jeho finance, ale peníze daňových poplatníků. Většinu majetku totiž Charouz získal v devadesátých letech tunelováním Investiční a Poštovní banky. Nejde o málo, po pádu banky v roce 2000 po něm zůstaly nesplacené úvěry ve výši přibližně sedmi miliard korun. Většina z nich skončila v České konsolidační agentuře, která je za desetinu hodnoty prodala nakonec kanadskému podnikateli, který je spojen s Charouzem.

Jinými slovy, existuje závažné podezření, že Charouz sám za zlomek ceny vykoupil dluhy od státní konsolidační agentury a zbytek zaplatí jako pokrytí ztrát agentury stát – tedy daňoví poplatníci. Ostudou primátora Béma je, že se za projekt financovaný z podezřelých peněz vůbec postavil.

Charouzovo angažmá je zároveň znamením, že doba bankovních zlatokopů ještě neskončila, že lidé jako Charouz, místo toho, aby seděli ve vězení nebo aspoň čelili všeobecnému opovržení, jsou stále významnými hráči na ekonomickém i politickém poli. Charouzův příběh je přitom natolik srozumitelný, že by se v něm měli zorientovat i politici ODS.

Počátkem devadesátých let se bývalý automobilový závodník Charouz stal výhradním dovozcem vozů Ford. O rok později si půjčil u IPB dvě miliardy korun na koupi firmy Vojenské stavby. Jakmile firmu koupil, vyměnil s bankou její akcie za akcie samotné banky. Tímto naprosto nepochopitelným obchodem se podnikatel dostal do nitra bankovního domu a stal se časem jedním z jejích největších akcionářů. Odtud pak během tří let odteklo na konta jeho firem celkem sedm miliard korun. Zjednodušeně řečeno, šlo o úvěry, které Charouz nevracel. A banka mu přesto půjčovala stále dál. Když v roce 2000 banka padla, začal její nový majitel – ČSOB – hledat cesty, jak dostat z Charouze peníze. Banka založila s Charouzem firmu, která měla jeho majetek spravovat a ze zisků umořovat dluhy. Ale Charouz mezitím založil jinou firmu, na kterou převedl všechny své ziskové podniky. Charouzovy dluhy poté skončily v České konsolidační agentuře a ta je přede dvěma lety prodala zmíněné kanadskému podnikateli.

Charouzův majetek se začal mezitím přesunovat na spleť firem sídlících ve Švýcarsku nebo na Kajmanských ostrovech. Jen pro ukázku, veškerý majetek měla před čtyřmi lety spravovat firma Saconia CZ. Jejím jediným akcionářem byla firma zur.ch SA. Sídlo firmy spravující miliardy bylo v malém paneláčku na okraji Curychu, kde má jednu kancelář a sehnat tam někoho kromě sekretářky bylo svého času nemožné. Dnes se část Charouzova majetku ocitla v další firmě – ACT Praha se stejně nepřehledným pozadím. Prostě stát nedobyl od Charouze přes pět miliard a bude je muset zaplatit.

Případem tunelování IPB se zabývala policie, ale nikdy Charouze neobvinila. Česká obchodní banka se s Charouzem stále soudí o majetek, ale stěží bude úspěšná, protože peníze už prošly tolika firmami, že se stěží dopátrá, kde jsou. Sám Charouz pak tvrdí, že už nikomu nic nedluží.

Řada tunelářů z devadesátých let zmizela z ekonomické scény. Kdo si dnes pamatuje jednoho z šéfů banky Bohemia Jiřího Čadka nebo majitele Kreditní a průmyslové banky Antonína Moravce? V ústraní je i šéf Chemapolu Václav Junek nebo šéf Škody Plzeň Lubomír Soudek. Někteří jako třeba Pavel Tykač nebo František Chobot jsou stále mocnými ekonomickými hráči, ale také se drží v pozadí. Antonín Charouz je ojedinělý. Žádný z někdejších tunelářů si nedovolil představit tak veřejně sledovaný projekt a žádný z nich pro nic podobného nesehnal politickou podporu.

Související z blog.respekt.cz