Sněží

Navzdory rozkvetlým višním přece jen přišla. Dřív než ale vyrazíme dohánět na sjezdovky, co nám jarní teploty dosud upíraly, stojí za to se za letošní teplou zimou ještě ohlédnout. Byla důležitá nejen proto, že s divným počasím se neloučíme na dlouho.

Je pozoruhodné, jak se počasí - v minulém století považované za nezajímavou tapetu, na jejímž pozadí se odehrávají události - rychle proměnilo v událost samu. Jen co odezněly zprávy o teplotních rekordech, obsadil titulní strany deníků orkán a dnes ráno předal štafetu sněhovým závějím. Znamená to něco? Svou roli jistě hraje trend „zlidovění“ českých médií, který sází na nafukování banálních událostí bez většího významu. Ale nejen to. V pozadí nevídaného zájmu o počasí stojí také pozitivní fakt, že veřejnost začíná konečně brát vážně téma globálního oteplování. Klimatické excesy se v posledních letech odehrávají tak často, že je nelze přehlédnout. A v každém budí úzkost, což je paradoxně dobře.

Ve vztahu ke globálnímu oteplování se zatím nedá mluvit o průlomu v oblasti činů. Žádné nové a ambicióznější Kyoto se nekoná, emise skleníkových plynů stoupají a reálná – tedy politicky průchodná – řešení, jak je razantně zastavit, po ruce nejsou. Ale radikálně se změnilo vnímání důležitosti tohoto problému. Globální koncerny si budují image na ekologičtějších metodách výroby, v Británii se konzervativci předhánějí s labouristy, kdo pro snížení emisí udělá víc, ve Spojených státech vyzývají průmysloví magnáti prezidenta Bushe k radikální změně politického kurzu. Evropská komise vyhlašuje ambiciózní reformu energetiky, emise skleníkových plynů jsou hlavním tématem právě probíhajícího Světového ekonomického fóra v Davosu a film Nepříjemná pravda o klimatické přednášce Ala Gorea má dvě nominace na Oscara. Globální oteplování je poprvé v historii sexy téma, což je velmi důležitý předpoklad pro další boj s ním.

Ve stále podivnější roli se ovšem v kontextu těchto událostí ocitá část české elity, v čele s prezidentem Václavem Klausem. Tvrzení, že lidská činnost se na oteplování nepodílí mohlo snad před deseti lety působit jako zdravá nedůvěra k překvapivým globálním teoriím. Dneska je to čistý bizár. Jeho vysvětlením může být buď úzkost ze ztráty jistot starého světa, v němž komíny kouřily ostošest, nebo podivná politika boje o moc. Je totiž nepřehlédnutelné, jak často v české veřejné debatě popírání globálního oteplování souvisí s nechutí k evropské integraci. V tomto světle je také jasnější: přijmout odpovědnost za změnu klimatu znamená úzce spolupracovat, odmítnout jí umožňuje udržet si moc nad národními státy. Prezident, jenž usiluje o to zanechat v českých učebnicích významnou stopu, by ale při své antievropské misi neměl zneužívat problémy, které nás všechny ohrožují na životě.