Obama, Volcker a my

Tento krok jistě nepotěší šéfy velkých, globálních bank, a také jejich akcionáře (neb by mohl v budoucnu vést k nižší ziskovosti bank), zato si vysloužil aplaus od řady světových ekonomů. Jiní, zejména takzvaně liberální ekonomové, nešetří kritikou.

Zajímavé je, že v našem finančním rybníce vzbudila tato iniciativa, které má ambici změnit nejen americký finanční systém, jen poměrně malou odezvu. A má to své dobré důvody – kroky, které navrhuje Obama, do jisté míry v našich bankách již proběhly.

Banky dle prezidenta
Řadit Obamovu iniciativu na změnu pravidel do skupiny jeho kontroverzních a levicí zabarvených iniciativ by bylo chybné. A to nejen proto, že cestu ke „stabilnější budoucnosti“ pro americké banky vyšla z pera Paula Volckera, jednoho z nejdůvěryhodnějších ekonomů dnešní Ameriky. Tento 201 centimetrů vysoký bývalý šéf FEDu, kde získal kredit zkrocením inflace v 80. letech, je často volán k řešení ožehavých problém (pomáhal také třeba OSN), a při své reputaci a ve svých 82 letech je tou nejméně pravděpodobnou osobou, kterou by mohly ovlivnit tlaky či přání politiků.

Volcker - a Obama, který nad přijetím jeho filozofie dlouhou dobu váhal - by rád viděl banky menší, jednodušší a lépe vybavené kapitálem. Byly to totiž právě rychle rostoucí globální finanční instituce, které hrály při vypuknutí finanční krize podstatnou roli. Některé jejich aktivity (strukturované produkty či zdroji bídně kryté obchodní či spekulativní pozice) se s poklesem finančních trhů dostaly do ztrát. Díky slabé kapitálové vybavenosti a spoléhání se na financování z peněžního trhu se pak takovéto firmy dostaly rychle do situace, kterou bez pomoci státu nebyly sto řešit. A jejich obrovská velikost nedala vládám možnost poslat je „ke dnu“.

Šéfové velkých institucí a řada ekonomů vidí změnu regulace poněkud jinak. Mají za to, že není třeba, aby se systém regulace či stávající architektura finančního systému měnily. Chtějí dosáhnou toho, aby management řídil banky „lépe“ (za přispění i změn v pravidlech odměňování) a hlásí se k většímu dohledu regulátorů a supervizorů.

Tento teoreticky rozumný koncept naráží na omezení při své realizaci. Je zřejmé, že velké globální instituce působící v desítkách zemí s desítkami tisíc zaměstnanců nemůže jakýkoliv snaživý a věci znalý dohled za rozumných nákladů ohlídat a auditor detailně zkontrolovat. Tento fakt znají supervizoři již mnoho let. Proto byla filozofie regulace velkých firem založena na dvou základních předpokladech - dobrém systému řízení rizik a kvalitním managementu.

Praxe ukázala, že zejména v minulých letech (ale nejen nedávno minulých – vzpomeňme třeba na nositeli Nobelovy ceny vyzbrojený hedge fund LTCM, který v roce 1998 zkolaboval) ani jeden z těchto předpokladů nefungoval dle plánu. Matematicko-statistické modely, které dominují dnešní regulaci, v době, kdy trhy „přestanou fungovat dle plánu“, jsou téměř k ničemu. A navíc se ukázalo, že vrcholové managementy těchto molochů nemají to, co se děje v jejich firmách, zase tak úplně pod kontrolou. Systém strategického řízení firmy a dohledu nad fungováním u finančních firem nahrazují do značné míry finanční stimuly pro zaměstnance (bonusy), a ty vytvářejí asymetrii ve směru přijímání vysokého rizika. Jednoduše řečeno, pokud zaměstnanec generuje zisk, má na něm podíl, ale ztrátu kryje nikoliv on ale firmy, či, v případě většího průšvihu, stát pomocí daňových poplatníků.

Stejně tak nefungoval předpoklad o výhodách širšího spektra činností finančních institucí. Na místo toho, aby větší rozsah činností či pokrývaných trhů pomohl stabilizovat ziskovost bank, problémy v jedné části businessu - velké a kapitálem nepříliš vybavené finanční firmy - začaly ohrožovat i oblasti relativně zdravé. Proto banky s širším portfoliem aktivit nebyly v průběhu krize stabilnější, ale právě naopak.

Cíl jasný
Návrhy mířící k zákazu rizikových aktiv (obchodů na vlastní účet, angažmá v hedge fondech) či zvýšení finanční stability institucí (více kapitálu či rezerv) jsou reakcí na skutečné problémy. Stejně tak to do jisté míry platí i o snaze demotivovat státem implicitně podporované instituce (banky obsluhující klienty) od snah o vysoké zisky, spojené vždy s podstupováním vyššího rizika (pomocí speciální daně či regulace bonusů), či idea povinného zmenšení finančních firem. Menší a méně složité firmy by měly být nejen snáze hlídatelné auditory či dohledem, ale navíc by v jejich případech nebylo tak devastující, když sem tam některá z nich padne a nedočká se nákladné, politicky a morálně problematické pomoci státu.

I přes tyto racionální důvody otevřel Obama Pandořinu skříňku opatření, o kterých se doposud mluvilo spíše šeptem. Řada zemí nepochybně začne nad tímto přístupem - který svým způsobem vrací finanční svět o desítky let zpět - vážně uvažovat.
Vzhledem k tomu, že ani téměř půl druhého roku od propuknutí prvních známek krize není na stole konkrétní alternativní návrh, který jinými prostředky povede k obdobnému cíli, tak možná nakonec Paul Volcker zvítězí. Nikoliv díky Obamovi, americkým demokratům nebo své výšce, ale díky tomu, že jeho návrh je realizovatelný a nakonec se ukáže možná jako nejlepší. Nicméně cesta od nástinu budoucnosti finančního systému k reálným (a schválitelným) opatřením je dlouhá cesta, a kritická místa se obvykle skrývají v detailech regulace.

S povinným dělením obřích korporací se již dějiny, zejména ty americké, několikrát utkaly (telefonní operátoři v roce 1982 například) a stejně tak pro Američany nepředstavuje problém třeba i dramatické omezení aktivity regulovaných subjektů.
Skutečným oříškem ovšem může být přístup k finančnímu sektoru, který nebude mít zájem o „státní ochranu“ například ve formě pojištění vkladů a bude deklarovat, že podniká na finančním trhu výhradně na riziko svých akcionářů či věřitelů. Takovým podnikem je de facto třeba každý jedinec hrající na burze, stejně tak jako mnohamiliardový hedge fund, který se může deklarovat i jako volné společenství investorů.

Možnost skutečně nechat padnout i firmy, na ní filozofie Volckera stojí, bude záviset do velké míry na tom, zda regulovaný finanční sektor, kterému budou riskantní finanční operace zapovězeny, bude opravdu udržovat svoji angažovanost vůči takovýmto firmám na nízké úrovni. Ve finančním světě, stejně jako v reálném životě, nejsou věci černobílé a tak dělání čar (či stavění zdí) mezi tím, co je bezpečné a povolené a co je již „za hranou“, bude velmi těžké.

Problém naopak nepředstavuje mnohde kritizovaná „unilaterálnost“ Obamova přístupu. Každá země si jistě může dovolit zasáhnout do finančního sektoru a deklarovat, kdo se ochrany daňových poplatníků dovolávat může a kdo ne. Proto nebudou USA bránit Evropské unii, aby si své megabanky ponechala a nechala je podnikat obdobně jako před krizí. Ale na účet amerických daňových poplatníků náklady (stejně tak jako možné výnosy) toho rozhodnutí nepůjdou.

Bezpečné Česko
Bez ohledu na výsledek diskuse o budoucnosti finančního sektoru nelze u nás čekat v této oblasti revoluce. Převzetí našich rozhodujících bank nadnárodními institucemi totiž vedlo k jasnému definování jejich aktivit právě směrem, který Volcker razí. České banky jsou dnes jednoznačně zaměřené na obsluhu klientů a jen v malé míře na oblast obchodování či rizikových investic. Proto také, a za přispění dobrého stavu naší ekonomiky, prošly krizí s poměrně malými šrámy.

Nicméně premisa „malého vlivu regulace“ již zdaleka neplatí pro matky českých bank. Ty se ve snaze o to být větší a mocnější vydaly často i směry, které patří do Volckerem zapovězených oblastí. Ve světě podle Obamy by nedošlo k zemětřesení v Praze, ale v Bruselu, Paříži, Miláně či Vídni. Tam by se půda pod nohama bankovních bossů - vlastníků českých bank - do pohybu dala.