Program: přísně tajné

Pouze člověk bez znalosti zákonitostí politiky by se samozřejmě mohl domnívat, že drtivá většina voličů tráví večery shrbena nad stranickými návrhy důchodové reformy či zahraničně-politických vizí. Indicií pro to, že klíčovou roli hrají jiné faktory, máme nakonec celou řadu – kupříkladu desetiprocentní preference strany TOP09 v době, kdy neměla z programu ani řádku. Či fakt, že se podle zjištění sociologů až pětina voličů rozhoduje buď přímo v den voleb nebo těsně před nimi. Na druhou stranu Češi a voliči obecně pak rádi partaje popotahují za to, že tím či oním zákonem „zradili“ a nakonec další poučka říká, že velké chyby se politik dopouští, považuje-li voliče za idiota.

Nicméně nejde jen o nabídku pro přemýšlivé voliče, partaj svým programem ukazuje, kam směřuje, k čemu se hlásí, a posléze slouží jako ukazatel, nakolik partaj plní své sliby. Proto bylo léta zvykem zachovat dekorum a s velkou slávou svoje představy o správě země s dostatečným předstihem předložit. To se ovšem s nástupem politického marketingu dramaticky změnilo. Pečlivé zjišťování voličských nálad sice vede k mnoha pozitivním proměnám - jako když se ODS alespoň snažila změnit image, když zjistila, že ji lidé vnímají jako agresivní a arogantní spolek, nad dalšími proměnami, které nové metody do politiky vnášejí, už ovšem nelze příliš jásat. Dnešní čekání na programy má původ také ve světě klasického marketingu – výrobce obvykle tají výslednou podobou svého produktu jednak proto, aby jej konkurence nezkopírovala, a taky aby jí neposkytl cennou munici pro boj o zákazníka. Přesně toho se bojí hlavně ODS, která před minulými volbami s předstihem představila svoje plány a pak jen vykuleně sledovala, jak jí je sociální demokraté rozebírají na šroubky.

Přestože je tedy tato taktika pochopitelná, zůstává nepříjemný pocit, že stranám jde více o odzbrojení protivníka než o komunikaci s voliči.