Tyhle školy nejsou pro Romy

U příležitosti zápisů do základních škol poslala ministryně školství Miroslava Kopicová v půli ledna otevřený dopis ředitelům škol. Připomněla v něm mimo jiné, že v Česku chodí 26% romských dětí do „praktických škol“ (přejmenované „zvláštní školy“), tedy škol pro děti s lehkým mentálním postižením. Ministryně píše, že je vysoce nepravděpodobné, že by 26 % romských dětí mělo tento hendikep, a že jde o „chybu systému“. Vyzývá ředitele, aby důsledně dbali na to, aby do zvláštních škol byly zařazovány skutečně jen děti s mentálním postižením a aby i pro ně vytvářeli takové podmínky, které jim umožní vzdělání v hlavním vzdělávacím proudu.

Ministryně Kopcová se tak přihlásila k programu, který na ministerstvu nastartoval její předchůdce Ondřej Liška a který má vést k ukončení diskriminace romských dětí v systému českého školství. Že tato diskriminace existuje, potvrdily v posledních letech rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku i několik nezávislých sociologických studií. A „selský rozum“ o diskriminaci ví už desítky let – množství romských dětí na „zvláštních školách“ lze sice různě vysvětlovat a lze se utíkat i k argumentu, že ty děti se oficiálně nehlásí k romské národnosti či, že není povoleno sbírat „etnická data“, nicméně žádný z těchto manévrů jejich počet na zvláštních školách nesnižuje.

Dopis Miroslavy Kopicové, byť velmi kulantně formulovaný a nedosahující ráznosti původního Liškova programu, vyvolal masovou reakci ze zvláštních škol. Odstartoval ji otevřený dopis ministryni dvou ředitelů těchto škol z Hradce Králové a Chlumce nad Cidlinou, následovalo několik dalších dopisů a především diskuse na webu speciálky.cz, kde se na odporu proti ministerským snahám o vzdělávání romských dětí na „normálních školách“ shodly stovky pedagogů a ředitelů zvláštních škol. A Jiří Pilař, bývalý dlouholetý ředitel odboru na ministerstvu a nyní poradce primátora Pavla Béma, v rámci diskuse vyzval k založení profesního sdružení lidí ze „zvláštního školství“, které by hájilo „svoji profesi“ proti nekvalifikovaným snahám ministerstva.

V diskusi se pedagogové zvláštních škol shodují v několika věcech: romské děti jsou opravdu hloupější, respektive mají mnohem častěji než děti bílé majority IQ na hranici mentálního postižení či nižší. Pedagogové tvrdí, že to není biologické poškození, nýbrž hendikep získaný výchovou do věku šesti let. Co s takovými dětmi? Jedinou šanci mají ve zvláštních školách, kde se jim učitelé věnují naplno a které mají šanci zvládnout, v normální škole by trpěly. Pro takové dítě je přeřazení do zvláštní školy v jeho zájmu a tuzemské zvláštní školství je navíc velmi kvalitní. Takže: ministerské snahy o „inkluzi“, „integraci“, „nasazování štrasburských brýlí“ apod. jsou jen módním tlakem odpovídajícím záběru neziskového sektoru, ale jsou nekvalifikované a krátkozraké.

Na straně pedagogů ze zvláštních škol ovšem stojí další článek – pedagogicko-psychologické poradny, které k přeřazení dávají doporučení a jejichž zaměstnanci jsou velmi podobně naladěni. To už je jistě možno nazvat „chybou systému“, jak to činí ve svém dopise ministryně, ale stále ještě by to nemusel být fatální problém – i poradny je možné zreformovat a postupně naplnit mladšími lidmi s modernějším vzděláním.

Něco, co je víc než „chyba systému“ se rýsuje teprve tam, kde začíná být zřejmé, že pedagogy ze zvláštních škol podporuje velká část veřejnosti – rodiče, kteří se prostě bojí, že přítomnost romských dětí v normálních školách bude škodit jejich dětem. A jelikož je takových rodičů hodně a jsou to voliči, připojují se logicky na stranu pedagogů zvláštních škol i politici. Tato aliance pak dokáže jakýkoli pokus o změnu spolehlivě zastavit.

A to už je systém sám, nikoli jen jeho chyba.