Vlakem pro Českého lva

Jaromír Dušek nám tak zřejmě nechtěně prozrazuje, že ani dvacet let nestačilo vpustit do prostředí železničářů jinou estetiku než tu nechvalně známou. Navíc svojí neutajenou zlobou dává najevo, jakou bezbřehou mocí by asi odboráři chtěli vládnout a jaká moc jim vlastně pomalu ale jistě padá z rukou.

Slavné dny odboráře Duška, který si v devadesátých letech suverénně diktoval podmínky a vyhlašoval pětidenní stávky, ať to zkrátka zaplatí kdo chce a jak chce, jsou už zřejmě dávno minulostí a doufejme jen, že Duškovy slovní ubohosti odboráře trochu proberou.

Jenže pocit „české trapnosti“ jakoby uplynulého víkendu nebral konce: třeba když v rámci vyhlašování Českých lvů moderátor Bolek Polívka dal vítěznému kameramanovi Carlovi Oskarssonovi na výběr – buď dostane oční kapky nebo kameru. Kameraman si, jak také jinak, vybral kapky. A moderátor to okomentoval slovy, že pan Oskarsson je prostě cizinec a tedy, že po česku neskočil lačně po kameře. Pak si do burácejícího potlesku Polívka ulevil - „to je ale vůl.“

A jsme tak trochu zase zpátky u odboráře Jaromíra Duška. Prostě něco jako nevyléčitelná fóbie takového malého semknutého národa, který si vybíjí vztek na bezbranné menšině nebo zkouší podpásové vtipnosti na cizinci, který se snaží zachovat, jak asi tuší, že se zachovat má – lehce a vtipně. Jenže přitom netuší, že se stává nejen moderátorovou hříčkou, ale hříčkou celého sálu a dostane také hned pořádně za vyučenou - je to prostě vůl o kterém si to můžeme v „naší“ Lucerně a televizi klidně veřejně říct, vždyť nám prostě nerozumí a nikdo jiný se na nás prostě nedívá.

Těžko říct, co by tak asi moderátorovi Polívkovi řekli, kdyby si takto na úkor výherce nedisponujícího angličtinou zažertoval třeba ve víkendových paralelních Oscarech.