Halík se mýlí. Karikatury nebyly jen tak

Tomáš Halík nazval svůj komentář pro včerejší Lidové noviny „Já nejsem Charlie“.  V textu Halík například píše, že „pokud prezident Hollande nazývá redaktory Charlie Hebdo ,našimi hrdiny', ukazuje se tím mělkost a prázdnota nejen tohoto politika, ale také politické kultury, kterou reprezentuje.

Když jsem viděl „karikatury“ časopisu Charlie Hebdo, silně připomínající znevažující obrázky Židů v antisemitském tisku, vnímal jsem je nejen jako urážku posvátných symbolů tu islámu, tu křesťanství, nýbrž také jako porušení zásadní hodnoty naší kultury, kterou je úcta k druhým – hodnoty, která není nižší než svoboda tisku.

Přes všechny sympatie k obětem a jejich blízkým bych si osobně nikdy nepřipnul odznáček Já jsem Charlie; hlásím se totiž k jiné tváři naší kultury, k té, která jistě zná laskavý osvobozující humor a ironii, polemiku vůči fanatismu a fundamentalismu, avšak odmítá vulgární projevy neúcty a nezodpovědné přilévání oleje do ohně nenávisti mezi lidmi a kulturami.

Ještě jednou: naprosto nesouhlasím s násilím a ničím nechci zlehčovat a omlouvat vinu vrahů, ta je neospravedlnitelná. Možná patří k svobodné kultuře i prostor pro dekadenci, nevkus a laciné provokace; ale hájíme-li svobodu kultury proti násilí a nenávisti, asi bychom se měli vyvarovat druhého extrému, totiž toho, abychom oslavovali dekadenci a cynismus jako symbol naší kultury a naší svobody: k svobodě patří zodpovědnost."

Tomáš Halík se podle mne mýlí v několika zásadních věcech. Tím nejdůležitějším jsou důvody, které vedly kreslíře k drsnému karikování proroka Mohameda. Motivací nebyla dekadence a laciný nevkus. Halík si to představuje asi takto: Kreslíř se ráno vzbudí, dekadentně se převaluje v posteli a ze samé nudy, zhýralosti a rozmazlenosti přemýšlí, koho by dnes jen tak z plezíru zesměšnil, zhyzdil, urazil apod.

I toto právo musíme mimochodem bránit, ale tak to zcela jistě nebylo. To, že si kreslíři a redaktoři utahovali z Mohameda, mělo jasnou příčinu, jasné racionální důvody vycházející z obrany hodnot naší kultury a civilizace. Minimálně od dob fatvy na Salmana Rushdieho probíhá soustředěný útok mnohých islámských ideologů a fanatiků na svobodu slova a projevu v západní civilizaci.

Tito lidé tvrdě žádají, aby jejich náboženství a jejich prorok byli jaksi vyjmuti z jinak univerzálního práva západní civilizace na svobodu projevu. Na jejich náboženské projevy se humor a ironie vztahovat nesmějí. Dávali najevo, že pokud to někdo bude porušovat, vezmou právo do svých rukou a budou vraždit.

Tyto hrozby, zastrašování a útoky na svobodu slova byly jedinou a hlavní příčinou, proč si intelektuálové z časopisu Charlie Hebdo utahovali z proroka Mohameda, dokonce jej svého času jmenovali šéfredaktorem. Kdyby je stoupenci Mohameda neohrožovali, byl by jejich prorok kreslířům ukradený. Týdeník kdysi zesměšňoval i mrtvého prezidenta Charlese de Gaulla, ale jistě to nebyla náhoda. De Gaulle byl při vší úctě politik velice nabubřelý, příliš vážně se beroucí a měl silné autoritářské tendence.

Kreslíři věděli, že jdou do rizika, že brání hodnoty - a v tomto smyslu jsou opravdu hrdinové. Měla-li jejich smrt nějaký smysl, pak si troufám tvrdit, že to je veřejná debata o svobodě slova a projevu, která všude v Evropě nyní probíhá, a v tomto ohledu jsem nakonec i Tomáši Halíkovi vděčný, že „přidal slovo do pranice“. Mně třeba pomohl vyjasnit si a artikulovat, co jsem právě napsal (nějakou chvíli mi to trvalo a trochu jsem se zastyděl, že to neumím vyseknout, jako když bičem mrská, kdyby mne někdo vzbudil ve tři ráno).

Naše civilizace, společnost a kultura si prostě čas od času musí vyjasnit, z jakých hodnot, principů a ideálů vychází, jak a proč je má bránit; čas od času musí tyto hodnoty opravdu žít a prožívat, ne je chápat jako rutinu a samozřejmost. Francouzští novináři zaplatili vysokou cenu, ale bez tragédie a obětí si asi „dekadentní“ západní společnost není schopna osahat a hluboce prožít vlastní hodnoty a principy.

Nebo si vezměme ještě jeden aspekt. Francie a Spojené státy jsou historicky nejstarší spojenci, obě demokracie se historicky vzájemně inspirovaly. V poslední době leccos zastínil antiamerikanismus, který je v Evropě v módě. V posledních dnech ale vyšly v Evropě i v USA desítky článků a proběhly desítky mediálních debat o pojetí svobody slova v USA i v Evropě či o tom, jaké jsou společné základy evropské, francouzské a americké demokracie. Snad to bylo k něčemu dobré.

A k těm karikaturám Židů. Antisemitské karikatury v nacistickém Německu vycházely v totalitní zemi, kde média byla řízena ministerstvem propagandy. V době, kdy Němci pomalu, ale jistě vůči Židům přitvrzovali, zbavovali je občanských práv a připravovali konečné řešení. Charlie Hebdo rozhodně nebyl hlásnou troubou žádné státní propagandistické a represivní mašinerie. Neexistují navíc ani náznaky toho, že by Západ chystal nějaké „konečné řešení muslimské otázky“.

Video: Tomáš Halík vs. Erik Tabery: Je správné být Charlie?