Problémem není náboženství, jak tvrdí Rushdie

V historii Československa najdeme poučné příběhy o tom, jak někdo z titulu moci žádá odstranění karikatur. Slavný, původem německý karikaturista John Heartfield (189 až 1968) - vlastním jménem Helmut Herzfeld - spolupracoval s vydavatelstvím Malik svého bratra Wielanda Herzfelda a s časopisy AIZ a VI, Gegen-Angriff, Svět práce či Španělsko; je také autorem obálek pro Dobrého vojáka Švejka z roku 1936. 

Roku 1934 byl zbaven německého občanství. V témže roce vystavoval s emigranty na Mezinárodní výstavě karikatur a humoru a pak na výstavě Dnešní Mánes v SVU Mánes. Některé jeho fotomontáže musely být odstraněny na základě protestů z Německa. Nacisté totiž požadovali, aby byly odstraněny veškeré práce, které by je zesměšňovaly - čímž by expozice by tudíž postrádala svůj princip.

Navzdory masové návštěvnosti však německý nátlak nahlodal rezistenci veřejnosti a 17. dubna 1934 pražský policejní prezident podepsal rozkaz, kterým se sedm karikatur z výstavy stáhlo. Policejní posily na to o hodinu později dohlédly. Heartfield a jeho tvorba se tak stali předmětem mezinárodní debaty, česká výstava byla velmi úspěšná a o rok později byla zopakována v Paříži. Po okupaci Československa v roce 1938 Heartfield uprchl do Anglie.

Možná by nebylo od věci, kdyby tento příběh dnes někdo pořádně zpracoval. Rovnou nás asi napadá otázka, jak by se k diplomatické tahanici postavil třeba Tomáš Halík, kdyby byl tehdy třeba ministrem československé vlády nebo pražským primátorem.

…

Na textu Robina Simcoxe je nejdůležitější závěr. Vidíme prý, že ti, kteří jsou predisponováni k podpoře džihádismu, si vždycky najdou důvod. Někteří komentátoři v USA a Británii často citují invazi do Iráku jako hlavní příčinu radikalizace muslimů v těchto dvou zemích. Francie však tuto invazi nepodporovala, ale i tak jí to v očích džihádistů nepomáhá.

Nedávná historie ukazuje, že vždycky tu bude nějaká nová příčina, proti níž se bude brojit. Buď je to francouzská účast v libyjské intervenci 2011, nebo je to invaze do Mali v roce 2013. Když to není zahraniční politika, je to politika domácí, a když to není zakazování šátků, tak jsou to karikatury.

Vlády nesmějí ustoupit a nechat si diktovat politiku. Západ si musí vybrat, jestli bude měkký a vyhýbat se problémům, nebo jestli bude pevně hájit své základní hodnoty.

…

V rozhovoru s Karin Karlekarovou, projektovou ředitelkou Freedom House, mne zaujalo, že zákony proti rouhání platí stále nejen v muslimských zemích a třeba v Rusku, ale i ve třech zemích EU – v Řecku, Polsku a Irsku.  

Karlekarová upozorňuje, že boj o svobodu slova se přesunul na frontu a že žurnalisté jsou ve zvýšené míře cílem útoku na demokratické hodnoty, lidská práva a toleranci, ať již od extremistů nebo autoritářů. Novináři tak budou potřebovat více ochrany, ale společnost také potřebuje více vzdělávání v oblasti novinářských svobod a širšího kontextu.

…

Editorial deníku The New York Times se minulý týden zabýval tím, co považuje za špatnou reakci západních vlád na teroristický útok. Ministři vnitra deseti evropských zemí vyzvali internetové provozovatele, aby odstranili obsah, který může provokovat nenávist a teror. Požádali rovněž EU, aby více monitorovala a uchovávala informace o tom, kdo kam cestuje.

Francouzská policie zadržela minulý týden padesát čtyři lidí pro šíření nenávisti. Podle editorialu je známo, že EU má přísnější zákony než USA například ohledně šíření nacistických symbolů a propagandy. Až dosud však rozhodovali vládní úředníci, případně soudci. Teď si mají internetové společnosti odstraňovat podobný obsah samy.

David Cameron chce prosadit zákon, který přinutí internetové společnosti k otevření zadních vrátek pro tajné služby. Všechny tyto nápady jsou podle editorialu NYT špatné. Jistě, tajné služby musejí sbírat zpravodajský materiál, ale rozšíření cenzury a intruzivního sledování může podkopat osobní svobody - a v důsledku budeme ještě méně bezpeční než předtím.

…

Deborah E. Lipstadtová tvrdí, že pokud se vezme do úvahy ticho a nezájem veřejnosti, který doprovází útoky na Židy, má dojem, že velký zájem veřejnosti vzbudilo pouze spojení s Charlie Hebdo. Smutně předpovídá, že kdyby byli oběťmi jen Židé, lidé by potřásli hlavou a šli by dál. Autorka nežádá o slitování ani pochopení. Žádá evropskou populaci, aby uznala, že útoky na Židy ohrožují liberální demokracii jako celek. S Židy to začíná, ale nikdy to s nimi nekončí…

…

Tento komentář konstatuje, že uvěznění francouzského komedianta a provokatéra Dieudonného je důkazem pokrytectví bílé většiny. Vláda prý demonstrovala ochotu bránit privilegia pro bílé a pro Židy, nikoli ochotu bránit svobodu projevu. Kdyby prý opravdu existovala svoboda slova, předávala by se dál a nezůstala by pouze u stolu pro bílé.

…

Christian Caryl se ve Foreign Policy vrací k článku Salmana Rushdieho, který napsal, že „náboženství, tato středověká forma nerozumu, se stává opravdovým nebezpečím pro naše životy. Náboženské totalitářství zmutovalo v srdci islámu a dnes vidíme tragické důsledky v Paříži. Stojím za Charlie Hebdo – a všichni musíme – v obraně satiry, která vždy byla silou svobody proti tyranii, nečestnosti a stupiditě. Respekt k náboženství se stal kódovým označením pro strach z náboženství. Náboženství jako všechny myšlenky si zaslouží kritiku, satiru i neustrašené pohrdání.“

Autor Auditu nemá problém s poslední větou, protože chápe, že těžko můžeme mít svobodnou společnost, když bychom zakázali pohrdání. Má problém s první větou, že problémem je náboženství. Problémem není náboženství, ale fanatismus, určitá forma posedlosti a zaměření mysli, která některým lidem velí myslet si, že správnost jejich myšlenek omluví jakékoli násilí i zrůdnost. Rovněž ateisté mohou být fanatici, jako třeba Pol Pot.