Bytoví profesoři a jejich žáci

Mluví-li se v kontextu novodobé české historie o „podzemí“, myslí se tím většinou neučesané, divoké a komunistickým režimem pronásledované kulturní aktivity. Výtvarníci, básníci, kapely – prostě underground. Skutečnost ale byla pestřejší. 

V nuceném undergroundu se ocitli i nejlepší představitelé tuzemských humanitních věd, kteří rozpoznali, že uzavírat kompromisy s vládnoucí komunistickou ideologií by pro ně jako myslitele bylo smrtící. Byli to především filozofové a teologové, kteří se po nástupu husákovské normalizace ocitli mimo univerzitní katedry a vědecké ústavy. Ve výuce a bádání ale pokračovali dál – ve svých bytech.

Publikum tvořily úzké okruhy odvážných posluchačů ochotných kvůli svobodným debatám nad Heideggerem či svatým Augustinem riskovat zájem tajné policie. Sborník Filosofie v podzemí – Filosofie v zázemí si záslužně klade za cíl prozkoumat tuto málo známou kapitolu českého podzemí. Editorky – jak píší v úvodu – také zajímalo, jak netypická zkušenost podzemního filozofování ovlivnila současnou českou akademickou filozofii. Řada dnešních šéfů kateder, vyučujících a badatelů totiž začínala právě v bytových seminářích.

Jak známo, stejně jako umění, ani filozofie se nedá dělat bez osobního nasazení. Respektive dá, ale pak se stává jen intelektuální hrou. Zdálo by se, že permanentní ohrožení, které účastníci bytových seminářů zažívali, vytvořilo pro takové osobní nasazení příhodné podmínky. Projevilo se to na práci českých myslitelů nějak? Vzniklo tím v tuzemském myšlení něco, čeho si máme vážit a co máme ve svobodných podmínkách dál rozvíjet? Otázky správným směrem, odpovědi na to bohužel sborník nedává, zůstává jen u náznaků. To by totiž nesměl být typickým současným sborníkem – tedy nesouvislou skládačkou textů k danému tématu.

Že se po různých bytech v Praze, Brně a na dalších místech mohlo odehrávat něco myslitelsky jedinečného, naznačují především reflexe zahraničních přednášejících, kteří do zadrátovaného Československa přijížděli ze západních univerzit. Shodují se v tom, že doma měli neskonale lepší podmínky k práci včetně vzdělanějších a chytřejších studentů. Debaty s účastníky bytových seminářů ale měly zvláštní naléhavost a „existenciální napětí“, jak to nazývá jeden hostujících profesorů.

Jak ona naléhavost mohla vypadat, to si čtenář může domýšlet při rozboru bytových seminářů z roku 1989 vedených filozofem Ladislavem Hejdánkem. Téma znělo „politická filozofie“ a učitele i jeho studentů se bytostně dotýkalo. Tou dobou už bylo jasné, že znevolněný východní blok čekají velké politické změny. Jen se nevědělo, jestli výsledkem bude „tragédie obrovských rozměrů“ nebo „splnění všech snů“, jak píše autor příspěvku Matej Cíbik, který průběh semináře zkoumal díky dochovanému zvukovému záznamu.

Z něj je patrné, že debaty často měly dramatických průběh. Celoživotně perzekuovaný nekomunista Hejdánek totiž před studenty poněkud překvapivě hájil socialismus. Podle všeho mu šlo o tu formu socialismu, kterou bychom dnes pojmenovali jako „skandinávský model“. Studenty, alergické už jenom na to slovo, ale Hejdánkův výklad zvedal ze židlí.

Víc, než podobné náznaky však čtenář nezíská. Co taky čekat od sborníku, ve kterém si každý autor řeší sám své téma bez ohledu na celek? Typicky nevyrovnané jsou v tomto ohledu pokusy o zachycení učitelů, kteří stáli v čele bytových seminářů. Jednou je to nezáživné převyprávění jejich filozofické nauky (jako v případě Hejdánka), podruhé spíše medailon osobnosti (jako u Milana Machovce). Otázka, co pozoruhodná etapa bytových seminářů tuzemskému myšlení přinesla, tedy stále čeká na rozlousknutí.

Jako vhodnější metoda než sestavování sborníků se jeví vybrat si jednu myslitelskou osobnost a detailně převyprávět její cestu z univerzitní katedry do podzemí a zase zpět. Mohlo by to být nejen podnětné, ale taky dobrodružné čtení.

Daniela Vejvodová, Johana Borovanská, Markéta Bendová (eds.): Filosofie v podzemí – Filosofie v zázemí, Nomáda, 412 stran