U okřídleného lva by na Klárově nemělo zůstat

Na jedné straně: Hrdinství československých letců v Británii za druhé světové války. Velkorysý dar britské komunity žijící v Praze. Seriózní lev, heraldický znak obou zemí. Doplněn o křídla symbolizující let. Srozumitelný úplně každému. Žádná prapodivná pseudointelektuálština současných rádoby umělců, jak je možné dočíst se v řadě internetových diskusí. Poctivá řemeslná práce. 

Na druhé straně: Termín striktně určený slavnostním otevřením. Neschopnost vykonat nezbytné přípravné práce včas a neochota diskutovat o podobě a umístění ze strany darujícího. Politické rozhodnutí vedení Prahy 1, že se obejdou bez potřebných povolení.

Diskuse předem o chystaných realizacích ve veřejném prostoru se u nás tradičně nevede, je vnímána coby zbytečné zdržení. Diskutovalo by se přece celé roky a nakonec by se nic nestalo. Kritizovat u nás umí každý; stejně by se vždy našel někdo, komu by se to nelíbilo, tak to přeskočme. To je lepší se s nikým nebavit a rovnou radši něco udělat, však si všichni stejně zvyknou. Hodně to připomíná nedávnou historii Národní knihovny.

A protože nevedeme diskuse předem, vedeme je následně. V mnohem vyhrocenější podobě. To co následuje po jakékoliv kontroverzní realizaci, ovšem není diskuse. Je to série míjejících se monologů. Komu se nelíbí způsob, jakým např. tento památník vznikl, je škarohlíd, který si neváží ani hrdinství letců, ani daru, který nám někdo nabízí. Diskuse nemá vrstvy, neodděluje formu od obsahu, proces od výsledku. Ostatně procesy také nikoho nezajímají, o čemž se během svého již legendárního televizního vystoupení přesvědčila na vlastní kůži bývalá ministryně kultury, která je chtěla nastavit.

Lev se tedy stěhovat nebude, zůstane tam, kde je. V malém parčíku nedaleko druhého památníku. Právě blízkost obou památníků vadila památkářům. Osobně to nepovažuji za velký problém. Místo jednoho dosti zvláštního památníku už jsou tedy na Klárově dva. A vůbec si nemyslím, že to musí zůstat jen u nich. Mnoho různých organizací a iniciativ nabízí Praze různé typy pomníků a památníků a bylo by pěkné, kdybychom pro ně měli předem určené místo. Ušetřilo by to spoustu přípravných prací. Když pomník, tak na Klárov.

A jak poznamenal architekt Ondřej Císler: Až se plocha parčíku vyčerpá, je možné ji znásobit v přidaných patrech. Nepochybuji o turistické atraktivitě takovéhoto prostoru. Sice se turistická obliba a pietnost památníku může jevit v protikladu, ale myslím si, že to tak není. Smysl památníku spočívá právě v tom, že náhodným kolemjdoucím něco připomene. Při zmnožení památníků by mohl nastat žádoucí synergický efekt a síla prožitku by se ještě zvýšila.

Ale bez legrace: příběh s umístěním památníku jen dokládá absenci koncepce (další nepopulární slovo) pro umísťování objektů do veřejného prostoru. Patří zřejmě k našemu národnímu rysu, že jsme schopni bavit se o významu jednotlivostí, i když neznáme celkový rámec. Vášnivě diskutujeme o bourání či novostavbách na Václavském náměstí, i když náměstí nedisponuje regulačním plánem.

Hádali jsme se o stavbě Národní knihovny při neexistenci celkové koncepce budoucnosti Letenské pláně. Návrh knihovny tak pak můžeme bez problémů pošoupnout o pár kilometrů jinam na Rohanský ostrov, je tam přece místo. Neexistuje plán umístění radnic pražských městských částí, proto se hledání jejich nového umístění začíná stávat populárním sportem.

Institut plánování a rozvoje (bývalý útvar rozvoje města) si absenci těchto koncepčních dokumentů naštěstí uvědomil a začal je připravovat. Po koncepci pražských břehů spatřil světlo světa nedávno také manuál veřejných prostor. Jsem zvědav, zda projde stejnou vášnivou diskusí jako ty méně významné jednotlivosti. Pravděpodobně nikoliv. Koncepční rámec je totiž nezajímavý. Na rozdíl od památníku.