Jak se falšují volby v Rusku: čísla u Putina násobte deseti

Parlamentní volby v Rusku vyhrálo s 54 procenty hlasů Jednotné Rusko, jež je de facto stranou prezidenta Vladimira Putina. Nikoho to nepřekvapilo. Putin udělal dost pro to, aby tohoto výsledku dosáhl, například posunul datum voleb z prosince na září, kdy ještě spousta Rusů zejména ze střední třídy tráví víkendy na chatách. Přál si totiž nízkou volební účast, protože tak lze snáze zmanipulovat výsledek (byla nakonec 48 %, o více než 10 % nižší proti těm posledním) .

O tom, že v Rusku jsou volby falšovány, je spousta důkazů. Se zajímavou metodou, jak je odhalit, však přišli tři ruští statistici. Jak píše týdeník The Economist, metoda spočívá v předpokladu, že lidská povaha má sklon zaokrouhlovat čísla. A že tedy ti, kteří na manipulaci voleb dohlížejí, budou mít sklon vytvářet procentuální podíl voličů Putinovy strany (nebo přímo Putina v prezidentských volbách) v násobku pěti či deseti.

A když se podívali na posledních sedm ruských voleb (od roku 2000), zjistili, že od roku 2004 je tento jev skutečně trvale přítomen. Případů, kdy počet voličů registrovaných ve volebních místnostech, kteří dali hlas Putinovi či jeho straně, byl násobkem čísla deset, našli mnohem víc, než by to mělo být v přirozených podmínkách být (statistika má nástroje, jak tuto přirozenost určit). Jak dodává The Economist, manipulace voleb je v Putinově éře dělaná docela ledabyle, když ji takto prozradí statistiky. Teď je jen otázka, zda se Kreml poučil a víkendové volby zfalšoval méně zjevně.

To, že v Rusku nejsou volby svobodné a nikdy vlastně pořádně nebyly, stejně jako tam nikdy nebyla demokracie, jaksi víme. Ale jaké je vlastně Rusko a Putin sám? Benjamin Nathans publikoval v čtrnáctideníku The New York Review of Books dlouhý text o devíti knihách, jež letos vyšly v angličtině o Rusku a Putinovi a pokouší se z nich vytáhnout zásadní názor autorů. Je to fuška, protože jsou dost často různé.

Putin je podobně jako bývalý šéf KGB Jurij Andropov (který se stal později nakrátko vládcem Sovětského svazu) hluboce poznamenám zážitkem z revoluce namířené proti Rusku. Andropov byl velvyslancem v Maďarsku, když tam v roce 1956 propukla antikomunistická revoluce a zděšeně sledoval z okna ambasády těla příslušníků tajné služby na kandelábrech. Putin zažil protikomunistickou revoluci v německých Drážďanech jako mladý příslušník KGB a navždy ho to poznamenalo. Děsí se revolucí, které přicházejí znenadání, a je přesvědčen, že je organizuje Západ, aby Rusko rozbil. Tak vidí „barevné“ revoluce v Gruzii nebo na Ukrajině. Putin tedy vlastně nedělá nic jiného, než že se snaží takové revoluci v Rusku zabránit – a nemáme za tím vidět ideologii.

Autor jedné z dalších knih se pokouší vyvrátit rozšířený názor, že každá diktatura se rozpadne v okamžiku, když umožní rozvoj střední třídy. Hlavním důvodem konce Sovětského svazu nebylo nic jiného než právě to, že se postupně naakumulovala moderní střední třída, která chtěla režim reformovat. Avšak Putinova éra však tuto teorii výrazně zpochybňuje: střední třída je tam nebývale silná a bohatá, ale diktaturou to neotřásá. Důvodem je prý to, že v Rusku v podstatě nikdy demokracie nebyla a celé dějiny Ruska se točí kolem autoritářů s kultem osobnosti – od carů přes Stalina až po Putina. A basta.

Skutečný charakter Putinova režimu dokáže pochopit jen ten, kdo dokáže „věřit neuvěřitelnému“, jak píše autor jedné z knih David Satter. V knize opakuje známé důkazy o tom, že Putin se dostal k moci tím, že KGB zinscenovala v roce 1999 výbuchy několika domů, kde zahynulo na tři sta lidí, a obvinila z těchto útoku Čečence. Pak Putin zahájil druhou válku v Čečensku, nastolil tam tvrdý režim k Rusku loajálního Kadyrova a poprvé slavil úspěch u voličů, na jehož vlně se veze dodnes. Satter tvrdí, že ve skutečnosti se odehrály v ruské režii - přímo či nepřímo – i další tragédie jako útoky teroristů na školu v Beslanu či přepadení divadla Dubrovka. Obětí byly stovky včetně dětí. To vše podle Sattera  s úmyslem upevnit režim v rámci „boje proti terorismu“.

Víc autorů se shoduje, že Putin není veden ideologickou mantrou, ale jen posedlostí udržet u moci sebe i diktaturu. To ovšem neznamená, že nepoužívá ideologické nástroje a kromě tvrdé síly také „měkkou sílu“. Tedy ovlivňování politiky v jiných zemích pomocí špionáže a financování populistických stran a politiků – od Donalda Trumpa po Marine le Pen. Otázka je, zda se mu to v dlouhodobém výhledu může dařit. Jeden z autorů se domnívá, že Putin vyhrává bitvy, ale prohrává válku. Například jeho pokus udržet Gruzii a Ukrajinu v ruském orbitu dopadl katastrofálně, ačkoli vyhrál několik „bitev“, když obsadil Abcházii nebo Krym.

To, na čem se většina autorů knih shoduje, je, že Rusko je sice na cestě k úpadku a možná rozpadu, jenže tento proces může trvat hodně dlouho, a proto budeme svědky ještě mnoha ošklivých bitev.