Je to osudová volba: zůstat doma s malou šancí na lepší život, nebo všechno opustit a hledat štěstí za mořem. Bezmála pětistovka českých rodin převážně romského původu zvolila v poslední době druhou variantu a zamotala tím hlavu zdejším politikům. Nejenom kanadští azyloví úředníci se totiž opět po deseti letech začínají ptát, jaké trable či naděje české Romy vlastně do daleké Kanady táhnou.
Cesta je volná
Pokud člověk našetří na letenku, má cestu za oceán volnou. Tady v Česku žádným sítem neprochází, jen doletí třeba do Ottawy a zajde si za imigračním úředníkem s tím, že chce požádat o politický azyl. Tam s ním sepíšou protokol a úředník do tří dnů rozhodne, zda věc předat vyšší instanci.Výbor pro přistěhovalectví a uprchlíky, organizace nezávislá na vládě i parlamentu, má pak půl až půldruhého roku na to, posoudit, jestli má žadatel na udělení azylu nárok, či ne.
Podle dostupných zpráv postoupilo do této „čekatelské“ kategorie už 470 rodin českých Romů. Jako všichni žadatelé o kanadský azyl si během čekání nebudou žít špatně: měsíční podpora je v přepočtu zhruba 20 tisíc korun, žadatel přitom může pracovat, má zdarma bydlení a na konto mu jdou i sociální dávky z Česka. Právě tyhle podmínky vedly ministra vnitra Ivana Langra a ministryni pro lidská práva Džamilu Stehlíkovou k prohlášením, že za rostoucí emigrací českých Romů stojí ekonomické důvody.
Od čerta k ďáblu
Ani zalitá krásným zářijovým sluncem nevypadá Bratislavská ulice v Brně zrovna vábně: otlučené činžáky, hromady odpadků a stále otevřené zastavárny. Právě sem, jak rozhořčeně vyprávějí brněnští občané návštěvníkovi, si jezdí místní narkomani kupovat dávky od svých dealerů.
A právě zde žije jedna z brněnských romských rodin, která se rozhodla, že už Česku nedá šanci a požádá v Kanadě o azyl. Manželé T. nechtějí zveřejnit celé jméno, aby neměli problém při odletu. Ale letenky už mají díky finanční pomoci příbuzných koupené a za deset dní by měli i se svými čtyřmi dětmi vystupovat z pravidelné linky v Torontu.
„V Kanadě manželovi určitě pomůžou. Nebudou ho posílat od čerta k ďáblu a vše řešit tramalem,“ říká přesvědčeně paní T., jejíž manžel trpí vzácnou Bechtěrevovou nemocí, projevující se postupným srůstáním obratlů a dalších kostí a problémy s dýcháním. „Když jsem měl naposledy horečky a jel na pohotovost, tak mě doktor okřikl, ať jsem rád, že mám invalidní důchod, a neotravuju,“ přidává se tichým hlasem pan T., jehož drobné tělo je sotva vidět za jídelním stolem. Z tváře zbrázděné vráskami by člověk jen těžko odhadoval, že je mu teprve osmatřicet. „Takhle by se k Čechovi doktor nikdy nechoval,“ rozhořčuje se manželka.
Dalším problémem rodiny T. je bytová situace. „Už osmnáct let jsme v pořadníku na byt,“ říká pan T. „Celou dobu se vlastně jen stěhujeme po příbuzných a doufáme, že nás u sebe nechají.“ Byty, ve kterých u příbuzných žili, byly vždy v lokalitách osídlených výhradně Romy. „Pořád nás jen sestěhovávají na jedno místo, a tím je podle nich vše vyřešeno,“ říká pan T. „Nikdo se o nás nezajímá. V šalině si lidi odsedávají. V televizi říkají, že nás vystěhují do Indie,“ vypočítává důvody, které už za pár dní bude psát do žádosti o azyl. „Ne, v tomhle nechceme vychovávat svoje děti. Mají dobré známky a v Česku by neměly šanci. Rasismus a diskriminace tady prostě jsou.“
(Více v článku Kanadská výzva - Respekt 37/08.)
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
