Házet a chytat
Na pražském sídlišti Dědina je pěkná nová škola. Žádné těžké vstupní dveře, ale prosklená hala osvětlená ranním sluníčkem. Vstřícná je i paní recepční za lehkým pultíkem i tělocvična s velkými okny a podlahou ze světlého dřeva. Přátelský je také Lukáš Vokoun, mladý ramenatý učitel v oranžovém triku.
Ani v případě tělocviku se nepodařilo prosadit vládní plán a přidat jednu hodinu týdně. Do tepláků se děti převlékají stále jen dvakrát, úředníci nedovedou vysvětlit proč. Zajímavé může být zjistit, jestli se hodiny nějak změnily. Říká-li stát, že nad amatérským sportem nemá kontrolu, v případě škol to neplatí.
Hodina začíná, a protože je první v letošním roce, je třeba připomenout, že kdo si třikrát zapomene úbor, dostane pětku. Pak následuje rozcvička (ruce vzhůru, mírný stoj rozkročný, úklon a tak dále) a pak dvacet minut „přehazky“ čili přehazované. S nezbytným brekem, neboť nepsané pravidlo říká, že při tomto sportu vždy aspoň jeden hráč musí dostat míčem do nosu.
A co se dělá na tělocviku v době stovek nových sportů? Hrají se „míčovky“, někdy žačky cvičí gymnastiku, někdy hrají na mrazíka. Provozují prý také atletiku, z čehož nejhorší byla osmistovka, protože „musely běhat tři kolečka před klukama“, jak holky vyprávějí. Sportují i ve volném čase, Zuzana chodí do školního tanečního souboru, Marie dělá latinskoamerické tance, Barbora trénuje džudo a chodí na kroužek aerobiku.
Házení a chytání zůstává, oproti tělocviku o generaci nebo dvě dříve se toho vlastně moc nezměnilo. Do repertoáru přibylo několik novinek, třeba floorball nebo to, že čas od času mají možnost pod vedením tělocvikáře vyrazit na in-line brusle. „Dost přibylo také různých školních a mimoškolních soutěží,“ říká učitel Vokoun a zrovna míří na poradu kvůli Poháru Prahy 6, v rámci kterého děti ze škol závodí v nejrůznějších disciplínách; soutěžení je prý docela baví.
Se zapáleným učitelem a dobrými možnostmi sportovat i mimo školu patří Základní škola Dědina v českých poměrech k nadprůměru. Navzdory tomu, že hodiny tělocviku jsou docela obyčejné. Učitelé i absolventi pedagogických oborů na FTVS se shodují, že na hospitacích na hodinách tělocviku se prý obvykle nevidí ani to. Náplň hodin je konvenční a zcela bez kontaktu s tím, co děti baví mimo školu. Ještě horší však je, že se většinou setkávají s vyhořelými učiteli, kteří děti nijak nemotivují.
Zajímavé je, že v době stále tlustší a churavějící populace neprobíhá žádná pedagogická diskuse, k čemu má vlastně tělocvik sloužit. Má být zábavou pro ty nejlepší sportovní talenty, při které se outsideři nenápadně stahují a pravidelně zapomínají doma cvičky? Nebo se má přemýšlet o tom, jak pomoci těm nemotornějším, kteří jsou do budoucna nejvíce ohroženi? Zatím zůstává výhradně tím prvním. Hodiny tělocviku i mimoškolní soutěže tak v podstatě kopírují státní politiku, která profesionálům dává a o zbytek se nezajímá. Přitom výzkum, který před časem prováděli experti z FTVS, ukazuje, že právě cílená péče už po krátké době dokáže rozhýbat i pohybově nenadané děti.
(Více v článku Nové sporty proti nudě.)
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
