Máme právo používat zárodek lidského života jako stavební materiál pro nemocné tkáně?

V zorném poli mikroskopu nehybně spočívá několik tmavých kruhových skvrn. Každou z nich tvoří desítky drobných útvarů – kmenových buněk pocházejících z lidského embrya starého pouze několik dní. Pro někoho představují naději na převratnou léčbu, jiný v nich vidí svědectví o zločinu spáchaném na vyvíjejícím se člověku.

„Často přednáším pro veřejnost. Lidé se občas hlásí o slovo a nadávají mi, že jsem nacistický doktor,“ říká William Lensch, genetik z hematologického a onkologického oddělení Dětské nemocnice Boston, v jejíchž laboratořích se nacházíme. „Ale když vidíte ty pacienty a jejich rodiny…“ Nedokončí větu a neurčitě ukáže k oknu, za nímž se nachází jedna z budov nemocnice s průčelím pomalovaným veselými dětskými obrázky. „Je těžké sedět se založenýma rukama a dívat se, jak jiní pracují,“ vysvětluje americký vědec, proč se do výzkumu kmenových buněk zapojil.

Nehybné kolonie buněk jako by byly povzneseny nad všechny spory, tiše a důstojně skrývají tajemství rodícího se života. Jsou „zmrazeny“ v čase – uchovávají si totiž zázračnou schopnost proměnit se na kterýkoliv z více než dvou set typů buněk, jež se vyskytují v lidském těle. Nacházejí se ve stavu, v němž v lidském zárodku vydrží jen několik hodin, maximálně jeden či dva dny. Pak část svých mimořádných schopností ztratí.

V buněčné kultuře ale přetrvají roky. Vědci je zkoumají a zároveň hledají cesty, jak je přimět k tomu, aby se změnily v nervové buňky (neurony), buňky slinivky produkující inzulin či tkáň srdečního svalu. Nikoliv bez úspěchu; studie naznačují, že by tak bylo možné pomáhat například lidem po infarktu, po úrazu páteře či s onemocněním mozku. Embryonální kmenové buňky by se mohly časem stát elixírem, který promění tvář současné medicíny.

Zatím ale mění spíše charakter debat o etice lékařského výzkumu. Jejich odběr totiž v současnosti znamená zánik embrya. Ačkoliv jde zpravidla o lidské zárodky beztak určené k likvidaci (většinou přebytečná embrya po umělém oplodnění, zmrazená v kapalném dusíku), pokládají někteří lidé takové nakládání s útvarem, jenž se může stát živým člověkem, za nepřípustné. Zatímco v Česku nezaznívají jejich námitky příliš hlasitě, v konzervativnějších částech světa, třeba v Německu či USA, ovlivňují kritici tohoto výzkumu veřejné mínění i politiku a ve Spojených státech dokázaly jejich protesty vědcům značně zkomplikovat život.

Poprvé na lidech

Úvahy o kmenových buňkách nedávno vstoupily i do života Jiřího Kudrny, osmadvacetiletého rodáka z Rožnova pod Radhoštěm. Dříve jezdil po světě, vydělával si na stavbách nebo jako výčepní v barech a o poznatky lékařské vědy se příliš nestaral. Dobrou náladu neztrácí ani dnes; mnohé se však oproti dřívějšku v jeho životě změnilo.

Loni cestoval po indické části Himálaje a trochu tu i pracoval. Když se to neštěstí stalo, právě pomáhal s úpravou teras nad místní vesnicí. Kus terasy se náhle utrhl a sesul se přímo na něj. „Lehce mi to poranilo záda,“ říká Jiří Kudrna o úrazu, který by bezpochyby většina lidí popsala mnohem dramatičtějšími slovy. „Toho materiálu nebylo moc, tak půl kubíku, skončil jsem nahoře na té hromadě a ani jsem neztratil vědomí. Jenže jsem necítil nohy. Člověk si uvědomí, že to asi bude nějaký průšvih."

Následoval převoz do nemocnice v Dillí a operace. Jiří Kudrna měl nalomený jeden z hrudních obratlů a poškozenou míchu. „Nohy mi úplně ochrnuly, ztratil jsem citlivost v polovině spodní části těla,“ vypráví.

Dnes je na tom podstatně lépe. Mícha nebyla úplně přerušena a díky rehabilitaci se mu vrací cit i schopnost hýbat nohama. Může vstát z invalidního vozíku a ujít o berlích několik set metrů. „Učím se znovu chodit,“ říká. Fyzické práce a dobrodružného cestování se ale bude muset vzdát, hledá si spíše sedavé zaměstnání u počítače.

Pacienti po úrazu páteře už roky čekají na průlom v léčbě, který by jim nabídl naději. Možná k němu dojde právě díky embryonálním kmenovým buňkám – alespoň to slibuje biotechnologická společnost Geron Corporation ze Silicon Valley v Kalifornii. Terapie, kterou firma vyvinula, by mohla v dohledné době, snad ještě letos, vstoupit do fáze zkoušek na lidských pacientech (dosavadní testy provedené na zvířatech ukázaly, že lze do jisté míry pomoci jedincům, u nichž zákrok proběhne během několika dnů po přerušení míchy). Byl by to vůbec první případ, kdy by buňky odebrané z raných embryí posloužily k léčbě lidí.

Vědci z Geronu dovedou embryonální kmenové buňky přimět k tomu, že se „vydají na cestu“: začnou se vyvíjet směrem k neuronům a dalším buňkám, jež by poškozené míše pomohly se částečně zahojit. Proměnu buňky dokončí až v těle pacienta, a právě tím pomohou k regeneraci či přinejmenším zabrání tomu, aby se poranění dále šířilo. Je tu ale jistý velmi vážný problém: do lidského těla se může omylem dostat i buňka, která se ještě po žádné vývojové cestě nevydala, je dosud v prvotním, „zárodečném“ stavu. Pak by mohlo dojít ke katastrofě; buňka pocházející z embrya „neví“, proč se náhle ocitla v dospělém člověku, začne se nekontrolovatelně dělit a nastane rakovinné bujení.

(Více v článku Martina Uhlíře Spory o elixír.)