0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst
Dopis z…18. 1. 2023

Kentucky: Pořád máme naději. A bourbon

Jana LeBlanc
Thomas a Kim Bardovi

„Je tam vůbec něco jiného než pole a koně?“ píše mi kamarádka na sociální sítě, kam jsem vložila pár obrázků z cesty po Kentucky – a na nich pole a koně. „Je tady 377 destilérek,“ odpovídám se smajlíkem a s nápadem se aspoň do jedné podívat. Nechci světovou značku, turisty ve skupince a marketingové fráze, a tak jedu s tím, že zastavím, kde se mi bude líbit.

Jsem v jiné Americe, než jakou znám z měst na pobřeží, vlastně to ani jako Amerika nevypadá. Není tu nic z toho, co obvykle popisuje do světa vyvážená popkultura, jen osamocené dřevěné domky, u nich vlajky, republikánské volební cedule, kostely, občas pumpa nebo pumpa a bar v jednom, nápisy „Guns – prodej zbraní“ a cedule upozorňující na další a další palírny bourbonu.

↓ INZERCESmetanova Litomyšl

Existuje mnoho vysvětlení, proč se mu daří právě tady v Kentucky: od geologického podloží modrého vápence přes tvrdou vodu s vysokým podílem vápníku a hořčíku, které jsou ideální pro destilaci, přes jednu z nejbohatších a nejúrodnějších půd v celých Spojených státech. Obzvlášť vhodná je pro kukuřici, hlavní složku bourbonu. Aby se vypálený alkohol mohl jmenovat bourbon, musí kukuřice obsahovat nejméně 51 procent.

„Ale nejdůležitější je počasí. V létě horko, v zimě zima: Kentucky má rádo extrémní počasí a bourbon stejně tak. Teplotní změny jsou důležité hlavně pro sudy, které se při zrání rozpínají a smršťují. Jak se sud rozpíná, bourbon prosakuje dovnitř a absorbuje vlastnosti dřeva. Když se pak smrskne, bourbon vyteče zpátky plný chuti a má krásnou jantarovou barvu,“ vysvětluje mi Kim Bard, spojumajitelka destilérky nesoucí její příjmení v malém městě Graham, které žije 1300 obyvatel. Zastavila jsem u ní víceméně náhodou, ale hned mě zaujala, protože to vypadalo, že palírna je ve škole.

„Je to škola, můj manžel do ní chodil,“ směje se Kim, bývalá automobilová závodnice NASCAR a bývalá učitelka s tím, že škola nefunguje od roku 2004, kdy se sloučila s větší okresní. Od té doby komplex budov chátral. „Je neuvěřitelné, co lidi všechno ukradnou – lavice, světla, různé součástky z klimatizace. Bolelo nás se na to dívat. Můj muž po těch chodbách tolik let chodil,“ vypráví s tím, že destilérka byl společný nápad, jak budovám i komunitě vdechnout nový život. A také jak navázat na přerušenou palírenskou tradici v její rodině.

Dřív škola, teď distilerka Autor: thebarddistillery.com

„Čím člověk začne, když chce vyrábět bourbon?“ ptám se Kim, abych dostala překvapivou odpověď: povolením, že vůbec může. Ve Spojených státech to totiž pořád není samozřejmost. Ačkoliv prohibice skončila v roce 1933, v řadě oblastí stále platí zákaz prodeje alkoholu – jde o takzvané suché okresy nebo suchá města. Ve státě Kentucky bylo navzdory 377 palírnám v roce 2022 deset suchých okresů. „Pořád ubývají, v roce 1990 jsme jich měli 71,“ říká Kim.

I Graham je každopádně dodnes „suché město“, a tak pro palírnu manželé nejprve museli sehnat dostatečnou podporu lidí. Nakonec jich „pro“ hlasovalo sedmdesát procent a Bardovi se mohli pustit do práce. Plán byl začít s využitím tělocvičny pro destilační proces a během tří let zrenovovat celou školu tak, aby v ní mohlo být i místo pro kulturní akce nebo svatby. Dva roky poté jsou však stále pouze v tělocvičně.

V jedné její třetině se pálí whiskey a příchuťové likéry, jejichž výroba platí složenky, v druhé zraje bourbon. Pod basketbalovým košem stojí pracovní stoly coby provizorní kancelář. Větší část tělocvičny je až po strop zastavená lahvemi. „Whiskey zvládneme vyrobit do tří dnů, ale dobrý bourbon trvá roky,“ říká Kim a předvádí mi barely. Některé jsou ze čtyř druhů dřeva, jiné ze šestatřiceti - a samozřejmě platí, že čím starší sud, tím lepší bourbon. Poptávka po alkoholu přitom rok od roku roste. „Denně nám volají lidé, jestli jim můžeme dodat naše produkty do obchodů, restaurací… Zatím nemůžeme.“

Velké plány manželů zbrzdil nejprve covid, kdy se destilérka na čas úplně zastavila. Teď už se sice hýbe, ale na americké poměry extrémně pomalu. „Nemáme lidi,“ říká Kim, „když nenabídnu brigádníkovi přes dvacet dolarů na hodinu, nedostanu žádnou odpověď na inzerát. Proč taky, když jim vláda vyplatí 600 dolarů týdně coby podporu v nezaměstnanosti?“ ptá se, zatímco mě provádí tělocvičnou, u toho zvedá telefony, řídí obchod a instruuje dopravce, kam má složit materiál na další část rekonstrukce. Přijel s devítiměsíčním zpožděním.

„Štve mě to, důležité ale je, že jsme to nepoložili. Že jsme i takový symbol pro lidi ve městě, že to jde. Že i když teď bylo všechno pár let na houby, pořád máme naději. A bourbon. V suchém městě!“


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Zraněné SlovenskoZobrazit články