Je KSČM standardní politická strana?

Hrozba návratu KSČM k moci byla i letos jedním z témat parlamentních voleb. Zatímco někteří z politiků vnímají komunisty stále jako nebezpečí, jiní v nich vidí legitimní politickou sílu. Postoje ostatních stran ke komunistům zkoumal v rozsáhlém článku i Respekt.

Tato strana sice nebyla po listopadu 89 zakázána, ale ani po šestnácti letech v demokratickém parlamentu nebyla přizvána k jednání o tvorbě vlády.

Mělo by se to změnit?

Duelu se zúčastnili Pavel Šaradín, politolog, a Jiří Pehe, politolog.

Pavel Šaradín
Odpověď na otázku, zdali je Komunistická strana Čech a Moravy standardní politická strana, musíme promýšlet ve dvou rovinách. Zaprvé z hlediska ústavnosti a zákonnosti obecně. V tomto směru KSČM splňuje všechny předpoklady pro svou existenci a je součástí demokratického politického prostředí ČR. Zadruhé z hlediska, řekněme jakéhosi dobrého vkusu, morálky a tradic této země. Zde se již standardností této strany jisti nejsme, mj. proto, že všechny ostatní parlamentní strany s KSČM nechtějí spolupracovat na vládní úrovni. U pravicových stran je to pochopitelné, protože z programového hlediska zde nacházíme málo společných bodů. U ČSSD z toho důvodu, že komunistům vyčítá mnohé: název, nedostatečné odpoutání se od minulosti, populistický program. Zhruba řečeno, komunisté si naši plnou důvěru ještě nezaslouží.

V posledních sedmnácti letech zaznamenáváme ke KSČM zhruba dva postoje; první je ostrakizující, vylučující a symbolicky jej zastupuje výzva S komunisty se nemluví. Druhý říká, že s komunisty je třeba jednat, mj. z toho důvodu, že zastupují statisíce voličů. Jakub Patočka napsal, že mluvení s komunisty je důležité. Jen tak se totiž dovíme, zdali je rok 1989 pro ně výhrou, či prohrou. Jen tak se dovíme, zdali v roce 1968 stáli za Dubčekem, nebo za Štrougalem.

Co mi dnes na postoji ke KSČM nejvíce vadí, je pokrytectví. Politické strany, které permanentně upozorňují na údajné nebezpečí spolupráce ČSSD a KSČM, k čemuž si dokonce vybraly vulgární zkratku KSČSSD, mají samy máslo na hlavě. Předseda ODS na začátku září zveřejnil toto prohlášení: „Ze všeho nejdůležitější je bránit stále reálné hrozbě návratu komunistů k moci. To pokládám za svůj hlavní státnický úkol, za úkol, který stojí vysoko nad jakýmikoli stranickými či osobními zájmy.“ Ale hned po volbách to byl on, kdo s komunisty jednal, jeho místopředseda dokonce na utajených schůzkách. Topolánkův předchůdce Václav Klaus při prezidentské volbě u komunistů o hlasy rovnou prosil. A když se podíváme na komunální úroveň, najdeme mnoho příkladů, kde ODS s KSČM spolu vládnou. Tím ji přece ODS posiluje a v očích voličů činí standardní. Uvedu jeden příklad. V Mohelnici mohla ODS vytvořit po komunálních volbách koalici s pravicovými stranami i ČSSD. Dala přednost komunistům. Nadřízené struktury mohly mohelnickou ODS rozpustit, ale nikdo tak neučinil. Ba právě naopak. Starosta Ladislav Kavřík za odměnu kandidoval na čelné pozici v krajských volbách 2004 a dnes je i členem rady Olomouckého kraje.

Mirek Topolánek, Martin Bursík a jiní označují menšinovou vládu ČSSD, která by vznikla tolerancí KSČM, za spoluvládnutí obou stran. Není to pravda. Jde jen o legitimizaci toho, co už dávno platí. Komunisté schvalovali v roce 1992 Ústavu ČR, hlasují pro zákony, jimiž se řídíme. Štítit se jejich hlasů proto nemusíme.

Jiří Pehe
Soulasím s Pavlem Šaradínem, že problém KSČM je nutné nahlížet ze dvou úhlů: ústavně-politického a morálního. Soulasím i s tím, že z hlediska ústavnosti je KSČM zcela standardní strana. Nikdo jí nikdy nezrušil, neporušuje platné zákony. Z hlediska morálního jí ale vidím jako větší problém, než Šaradín.

Myslím si totiž, že se rovina morálky nedá v českém kontextu dost dobře od vnímání standardnosti odpreparovat. KSČM není prostě jen další extrémně levicově populistická formace, jako třeba Sebeobrana v Polsku. Má specifickou zločineckou historii, má specifické jméno. Přizvat jí k vládní spolupráci v podstatě znamená něco podobného, jako by byla účast nějaké (post) nacistické strany na vládě v Německu–i kdyby taková nacistická strana jinak splňovala právní kritéria existence. Komunistů se vskutku není třeba bát jako nějaké reálné hrozby; máme-li ale ještě mít šanci se nějak vyrovnat s naší minulostí, je ostrakizace KSČM na nejvyšší úrovni v pořádku– a to přinejmenším do té doby, než se svou minulostí vypořádá jasněji právě tato strana.

Zároveň si ale myslím, že vytlačovaní komunistů z možného podílu na vládnutí musí být úkolem všech stran. Je nemorální, když pravicové strany varují před komunistickým nebezpečím a volají po nutnosti KSČM izolovat, ale zároveň podrážejí nohy sociální demokracii, když například pohodlnou většinu, kterou měla na levici spolu s KSČM v letech 2002–2006, vymění za křehkou koalici s malými pravicovými stranami. Jestliže Občanská demokratická strana v této situaci vvhlásí vůči této antikomunistické alianci politiku nulové tolerance, de facto ČSSD nutí, aby nakonec hledala podporu právě u KSČM. I politická morálka má tedy dvě tváře: politiku (někdy velkohubých) slov a politiku činů. A právě v neschopnosti úvést tyto dvě roviny do souladu vidím největší selhání nekomunistických stran, přičemž pravice má na tomto selhání větší podíl.

Pavel Šaradín
Samozřejmě, komunistickou stranu můžeme právem považovat za subjekt se zločineckou minulostí. Přesněji řečeno za subjekt také se zločineckou minulostí, protože například zásadní podíl na Pražském jaru měli komunisté samotní. Nejsem si proto jist, zdali lze srovnávat historii komunistické a nacistické strany. Už třeba vzhledem k pozitivnímu působení komunismu v 19.století, kdy emancipoval proletariát a učinil z něj nepřehlédnutelnou součast industriální společnosti.

Otázkou je, v čem spočívá ona ostrakizace. Zdali je to pouze nevpouštění KSČM do vlády,nebo má rovněž jiné formy. Podotýkám znovu, že si také myslím, že nynější KSČM do vlády nepatří. Ale budeme-li důslední: proč by měla KSČM vládnout v obcích,když na republikové úrovni nemůže? Ztrácejí obecní politici paměť, zatímco ti ve vládě a parlamentu ji mají?

Mám pocit, že do nynějšího stavu jsme se dostali také vlastním přičiněním. Jiří Pehe má pravdu v tom, že pravice drží ČSSD v šachu a vlastně ji tak KSČM přibližuje. Když se ale zpětně dívám na začátek roku 1990, pozitivem Občanského fóra bylo to, že s komunisty mluvilo. Pak nastala téměř absolutní izolace, která měla vést vposledku k reformě KSČM. Ta cesta se ukázala jako slepá a komunisté se zabydleli ve svých jistotách,kde je nikdo příliš neruší a oni z toho profitují. Má-li se KSČM reformovat, musíme s ní diskutovat a neustále se ptát na její minulost. Tato zaslepenost překvapuje, mne třeba u Strany zelených.

Jiří Pehe
Pavel Šaradín se ptá, jak by bylo možné v praktické rovině ostrakizovat komunisty. Má pravdu přinejmenším v tom, že v současné situaci by to nebylo lehké. Možná je to už dokonce nemožné, šance už pominula.

Moje kritika v tomto kontextu směřuje více na českou pravici, než na ČSSD. Kdyby totiž chěli být lidovci, ODS a zelení důslední ve svém antikomunsitickém zápalu, museli by být ochotni nabídnout pomocnou ruku největší levicové straně. Jinými slovy, nesměli by „komunistické hrozby“ používat účelově jen k tomu, že izolují ČSSD na levici a pak ji, řečeno lidově, převálcují. A nesměli by používat „komunistickou hrozbu“ k hloupému předvolebnímu strašení voličů. Přesně to se bohužel děje.

Proto je ona ostrakizace KSČM, o které jsem mluvil, víceméně jen ideál. V praktické rovině se nekomunistické strany na pravici chovají naprosto neprincipiálně, takže žádná skutečná ostrakizace není možná. Svou politikou stlačují ČSSD a KSČM dohromady. Výkřiky o komunistickém nebezpečí zakrývají morální podstatu problému, protože od komunistů žádné reálné nebezpečí nehrozí.

Pokud jde o obsah pojmu ostrakizace, nevylučuje třeba ani pasivní podporu pro ČSSD ze strany KSČM, protože se mi jedná o ostrakizaci morální. Ať si KSČM klidně podpoří menšinovou vládu ČSSD, ale musí být jasné, že všechny ostaní strany, napravo i nalevo, se proti KSČM spojí, pokud překročí určité meze politického vkusu. Lze si prostě představit jisté vtažení KSČM do vládnutí, a přitom komunistům ukázat, že v morální rovině nejsou považováni za rovnocené. Jenže to by musely ostatní strany přestat používat antikomunismus jen jako výhodnou politickou zbraň.

Pavel Šaradín
Přiznám se, že ve většině názorů se s Jiřím Pehe shoduji. Především v tom, že nynější KSČM do vlády nepatří, a to kvůli její kontinuitě s KSČ. Zkoumal jsem před volbami i jejich program, který lze považovat za radikálně socialistický, nikoliv komunistický. V tomto ohledu je KSČM strana demokratická.

Když se podíváme zpět do roku 1990, KSČ dostala mimořádnou šanci, aby se vyrovnala se svou minulostí. Plně tak neučinila a osudy některých jejích členů by měly být lakmusovým papírkem jejího vyrovnávání se s dějinným břemenem. Na mysli mám třeba činnost poslance Josefa Vondrušky. Je-li vše, co o něm jeho oběti píší, pravdivé, pak každá slušná strana se musí od takového jednání distancovat. Už z toho důvodu, že podstatou levicové politiky je obrana lidských práv.

Velmi mne zajímá otázka, zdali by se přístup ke KSČM změnil, vzdala-li by se svého názvu. Stačilo by, kdyby se nazvala Socialistickou stranou Čech a Moravy?

Jiří Pehe
Souhlasím s tím, že se na podstatě komunistické strany asi moc nezmění, pokud se pouze změní její název. Na straně druhé, každý takový krok má svou vlasní dynamiku. Monoho lidí se ke KSČM hlásí z nostalgických důvodů–tedy právě kvůli slovu „komunistická“ v názvu. A naopak mnoho levicově orientovaných lidí se ke KSČM nehlásí právě kvůli tomu názvu.

Mám tedy za to, že zákaz používání slova „komunismus“ v názvu strany by byl dobrý krok. Přívrženci strany, která by KSČM nahradila, by museli věnovat větší pozornost i ideologii takové strany. Nějaká strana demokratické levice, i kdyby se–podobně jako postkomunistické strany jinde–hlásila k dědictví komunistické strany, by také byla mnohem přijatelnějším partnerem do koalice s ČSSD. Vezmeme-li v úvahu, že nemožnost sjednotit levici do značné míry souvisí právě s jevovými znaky–jménem a dostatečnou mírou didstance od minulosti–byla by změna jména dobrým prvním krokem.

Pavel Šaradín
Dovoluji si naši debatu uzavřít tím, že jsme se na hlavním shodli. KSČM není ještě standardní politická strana, která z hlediska možnosti stát se vládním subjektem je pro ostatní strany nezajímavá. Jednou z cest její „standardizace“ by měla být změna jejího názvu.

Pokud by se ČSSD nyní nechala při sestavování vlády od komunistů tolerovat, neznamená to, že ji učiní zodpovědnou za spoluvádnutí. Ba právě naopak: tím, že ČSSD nevstoupí s KSČM do vlády, ukáže na její nynější pozici. Komunistická strana není plně reformovaná a nezaslouží si důvěru ani programově nejbližšího subjektu.

Zásadním problémem některých politických stran a mnoha novinářů je otázka oné tolerance. Je toto ještě ostrakizace, nebo není? Mou odpovědí je, že sestaví-li ČSSD vládu, která se bude opírat také o hlasy komunistů, půjde o krok legitimní. Tak jako komunisté schvalují desítky zákonů, podle nichž se řídíme, tak mohou tolerovat či podporovat menšinovou vládu. Aniž by byli jejími přímými aktéry.