V neděli, 17. 6. se umělecké skupině Ztohoven podařilo nabourat do vysílání pořadu Panorama na ČT2 a odvysílat záběry zachycující atomový výbuch. Je taková aktivita ospravedlnitelná, nebo jde o zbytečné vyvolávání paniky mezi lidmi?
Duelu se zúčastnili Erik Tabery, redaktor Respektu, a Jiří Ptáček, výtvarný kritik.
Erik Tabery
Je to svým způsobem šok. Sednete si k nedělní kávě, pustíte si televizní Panorama, kde kamery ukazují živě záběry z nejhezčích koutů Čech, a najednou spatříte obrovský výbuch. Oheň a dým, který se vznáší nad krajinou a jenž musel být hodně silný, protože se kamera začala třást. Šokem nebyl ani tak pohled na výbuch, ale má vlastní reakce.
Nemám rád, když novináři píší své banální zážitky v ich-formě. Je to nejtěžší žánr, který se většinou změní v prázdné žvatlání. Tady to ale nejde jinak, protože jsem se nechtěně stal součástí veřejného dění.
Jak by člověk měl reagovat při pohledu na televizi, kde vidí naživo gigantický výbuch (nepůsobil jako atomový, ale jako obrovský)? Propadnout panice? Volat na úřady a volat o pomoc? Všechno by to byly přehnané reakce, ale možná přirozenější než ta moje: Hm, tak to budou nějací šílenci, kteří se napojili na vysílání a udělali si legraci.
Pravda, tahle úvaha se nakonec potvrdila, ale kde se v člověku bere ten cynismus? Jak to, že převáží jistota, že jde o podvrh a ne o skutečnou katastrofu? Odpověď se hledá těžko, ale nepochybně je to i díky tomu, že člověk toho už viděl tolik, že se mu jeví jako pravděpodobnější podfuk než skutečné neštěstí. A to i v éře terorismu. Hra s realitou se stala takovou součástí života, až to leká.
To je cenné uvědomění si, ale nic to nemění na tom, že akce skupiny Ztohoven byla naprosto hloupá až idiotská. Mohlo to lidi vylekat a vyvolat paniku. Řada guerillových kampaní, které překračují normy a mnohdy i zákony, má smysl. Třeba když na Pražském hradě umělecká skupina Pode Bal vyvěšovala cedule Zimmer frei. Motivací bylo tehdy vyvolat debatu o aktuálních otázkách, které trápily zemi a jež byly většinou tabu.
Jaký je smysl této akce? Probudit společnost, že jsou tu hrozby útoků? Že je možnost výbuchu jaderné elektrárny? Nebo to má ukázat možnost manipulace se zpravodajstvím? To vše ale už dávno víme. A navíc, všechno má své meze. Tohle prostě byla hloupost.
Jiří Ptáček
Skupina Ztohoven vstoupila do pořadu Panorama, na který se téměř nikdy nedívám. Kdybych se díval a viděl atomový hřib nad pohorskou krajinou, krve by se ve mně nedořezal. Vždyť Panorama je takové „okno do světa“, jediná opravdová reality show na našich televizních kanálech, jediná perforace v intaktním „těle“ televizního vysílání, které informace poskytuje jen pěkně vytříděné a interpretované.
Hackovat Panorama je zákeřné. V programové struktuře je pořadem nejnevinnějším, u kterého nepředpokládáme ani simulace, ani aprílové žerty. Zhotoven se jeho napadením dotkla strachu z jaderné apokalypsy a to je vždy ošemetné. Takový čin lze obhajovat jako umělecký, ale těžko to vysvětlíme lidem, kteří zažili panickou hrůzu, že apokalypsa právě nastala.
Dnes už víme, co se opravdu stalo, a tak bychom měli zaujmout řádný odstup. Subverzivní intervence do televizního vysílání je mezi umělci hojně diskutovaný akt, nikdy však po slovech nedošlo na tak radikální čin. Ztohoven za něj nyní ponese důsledky. Mluvčí České televize Martin Krafl už vyrukoval s právníky, zákony, žalobou a exemplárním potrestáním a vsadím se, že také po jeho slovech budou následovat činy. Dosud anonymní skupina bude rozkryta, dopadena, souzena a pravděpodobně také mediálně zlynčována.
Co se však už začalo vytrácet, to je reakce na poselství skupiny o manipulaci v médiích, které Ztohoven shrnula do svého prohlášení: „Ať už to jsou politické zájmy, nebo zájmy trhu, firem, nadnárodních společností skrytě manipulují, tlačí své produkty a ideje všemi možnými cestami do podvědomí občana.“ (celé prohlášení najdete na www.ztohoven.com).
Samozřejmě, jde o prohlášení příliš obecné, aby odhalilo nějaké konkrétní vztahy. Představitelé České televize ho ovšem pomíjejí zcela. Raději mluví o postizích, o zodpovědnosti právních subjektů a možných finančních škodách. Jako by poznámku o „manipulovaném“ a „manipulujícím“ charakteru masmédií nechtěli slyšet.
Erik Tabery píše o akci Ztohoven jako ukázce možnosti „manipulace se zpravodajstvím“ s dodatkem, že „to vše ale už dávno víme“. Opravdu? Proč tedy z úst Martina Krafla slyšíme pouze technokratické hodnocení kauzy. Teprve hlubší sebezpochybnění vlastní činnosti ze strany České televize, reflexe vlastní moci a analýza nakládání s informacemi by totiž byla vhodnou odpovědí. Možná tedy víme dost o tom, že informace (nejen zpravodajství) bývají manipulovány. Jediné co nevíme je, co si o tom myslí ti, kteří nám tyto informace připravují.
Třebaže zvolený obsah intervence byl nešťastný, měl zajímavý dopad. V důsledku se totiž ukazuje, že přinejmenším Česká televize není schopná uvažovat a otevřeně mluvit o nebezpečích, které její dominantní postavení mezi sdělovacími prostředky přináší. Nebo už nějaký odvážný dramaturg ČT chystá investigativní pořad o tom, jak jeho vlastní instituce podléhá či odolává politickým a ekonomickým tlakům? A co by bylo stejně zajímavé: Zkusí někdo odhalit veřejnosti, jak musejí být informace „zpracovány“, aby pasovaly do formátu jednotlivých pořadů? Jak funguje autocenzura? A tak by se dalo pokračovat.
Erik Tabery chtěl nespíš rychle reagovat, protože vůbec nečekal, jak se kauza rozvine. Zůstal tedy u emotivního odsudku. Přitom stačil další den, aby se ukázalo, že intervence začala plnit svůj účel. Domnívám se, že úkolem žurnalisty není jen konstatovat „cynismus“ autorů, ale také vyčkat, zda i sebevíc cynické gesto neodkrývá pokrytecky nastavená „pravidla hry“ a na ta se pak dotazovat.
Erik Tabery
Akce, které upozorňují na tabu ve společnosti, zásadní nešvary či klišé, hrají v každé zemi klíčovou roli. Tím spíše v postkomunistické společnosti, kde se tak dlouho učilo žít ve stádu a být zticha. Jsou ale i akce, které míří naprosto vedle a nakonec mohou posloužit i přesně opačnému cíli.
Členové skupiny Ztohoven chtěli vyburcovat společnost a ukázat, jak je možné manipulovat s médii a veřejností. I s odstupem několika dní se ale nelze zbavit dojmu, že zvolila nešťastnou formu. Mohla přeci na obrazovce ukázat něco, co by neděsilo, ale přitom ukázalo, jak se dá se sdělováním informací manipulovat.
I když, je třeba v 21. století upozorňovat zrovna na tohle? Vždyť není snad jiný fenomén, který by byl tak často rozebíraný. Příkladů manipulace dostáváme několik do roka a zeširoka se to vždy vášnivě analyzuje. A příklady k nám nemíří jen ze zahraničí. V éře ředitelování Vladimíra Železného byla televize Nova jedním velkým příkladem manipulace.
To, že lidé ze Ztohoven zvolili zrovna výbuch, bude mít jediný dopad. Veřejnost si řekne, že to byli nějací šílenci. Něco mezi teroristy a exhibicionisty. Poselství tak brzy zmizí. Vlastně už zmizelo. Pan Ptáček se diví, že Česká televize řeší právní kroky a ne poselství o manipulaci médií. Neřeší to mimo jiné i proto, že má v rukách silnou zbraň - chce bránit šíření poplašné zprávy.
Ačkoli s krokem umělců nesouhlasím, bylo by podle mě chybou, když by je stíhala policie. Zvolili pořad s nízkou sledovaností a jejich záměrem nebylo vlastní obohacení či vyvolání paniky. Chtěli probudit celospolečenskou debatu a zkrátka zvolili špatnou strategii.
Možná by bylo zajímavé debatovat o tom, co jsou v Česku témata, která jsou skutečně tabu a zasloužila by si medializaci.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
