Proč se ČSSD neptá, co udělá hrabivá ruka prelátova

Nezvyklé ticho panuje poté, co Národní galerie vrátila katolickým řádům vzácné obrazy vlámského malíře Paula Rubense, Vyšebrodský oltář a Puchnerovu archu. Kde jsou rozhněvaní sociální demokraté, že nevyjadřují obavy, jak s národními poklady naloží hrabivá ruka prelátova? Kdepak, děti, neumřeli. To jen strana umlká, aby nepřipomínala, že si na církevních restitucích vylámala zuby. 

Zatím jsme zaregistrovali pouze kuriózní duo komunisty Jiřího Dolejše a Milana Knížáka, kteří v dojemné shodě varovali, že vydáním uměleckých děl jejich majitelům by mohly být zničeny stálé expozice české gotiky a baroka. Nějak přitom pominuli, že církevní kongregace se s Národní galerií dohodly, že obrazy v těchto expozicích ponechají na dalších patnáct let. A není důvod si myslet, že tomu tak nebude i nadále.

Ale co by vlastně bylo nepatřičného na tom, kdyby si je odvezli? Proč by nemohli majitelé vystavovat své obrazy v kostelích a klášterech, odkud jim byly uloupeny, a posléze byla tato komunistická kořist vystavena na odiv v národních galeriích? Každopádně je dobře, že se proces restitucí rozběhl, církve vznášejí požadavky, státní úředníci se prohýbají pod jejich záplavou.

Katolická církev již vyhrála první soud o vydání svého majetku; určitě budou i soudy, které prohraje. Ale co je nejdůležitější: náprava křivd se rozjela a stala záležitostí byrokratické a soudní mašinérie. A že sociální demokraté v tichosti vzdávají snahu měnit restituční zákon, na jehož základě stát podepsal s církvemi smlouvy, které musí ctít každá vláda.

Přitom ještě před evropskými volbami vyhrožovali, že pokud církve nepřistoupí na snížení peněžních náhrad, prosadí v parlamentu jejich zdanění. Což ovšem byla pokleslá exhibice před voliči. Sobotkův tým musel vědět, že v zákoně o majetkovém vyrovnání s církvemi je paragraf, v němž se jasně stanoví, že „finanční náhrada není předmětem daně“. A narušení tohoto stavu by znamenalo odchod lidovců z koalice a pád vlády.

Z protirestitučního tažení nakonec ČSSD zbyl požadavek, aby církve byly povinny zveřejňovat výroční zprávy včetně účetních uzávěrek. Aby bylo patrné, zda a v jaké výši financují charitu, sociální zařízení, školy, ochranu kulturních památek. Proč by však stát měl zrovna v případě církví kontrolovat, jak nakládají se svým majetkem?

Podle této logiky bychom mohli požadovat, aby sociální demokraté zveřejňovali detailní hospodaření společnosti Cíl, které patří Lidový dům, jejž strana rovněž získala v restitucích. Přičemž právě přes tuto společnost koncem devadesátých let plynuly do pokladny ČSSD desítky miliónů korun od neznámých sponzorů, z nichž byl financován chod strany i volební kampaně.

Samozřejmě, až se církev stane jednou z nejbohatších organizací ve státě, i v jejich řadách - stejně jako v kterémkoliv společenství - se objeví podvodníci, defraudanti nebo amatéři, kteří selžou při spravování takových majetků. Právě to měl zřejmě na mysli kněz Tomáš Halík, když prohlásil: „Já jako občan s právním vědomím a smyslem pro spravedlnost restituce podporuji, ale jako člen církve z nich mám obavu.“

Právě pro upevnění právního vědomí a smyslu pro spravedlnost jsou však církevní restituce zásadní. A jakákoliv vláda, která by připustila zpochybnění, či dokonce jednostranné porušení smluv mezi státem a církvemi, by znovu legalizovala komunistický zločin.