Krylova busta v čase Putinových „zachvatčiků“

V pondělí byla v atriu Poslanecké sněmovny vystavena bronzová busta písničkáře a zřejmě nejznámějšího exulanta Karla Kryla. Autor sochy Pavel Monhard to tři čtvrtě roku domlouval s kanceláří dolní komory. Jeho vytrvalost byla živena přáním, aby Krylova busta „připomínala politikům umělcův odkaz a případně vzbudila diskusi o stavu společnosti.“ 

Zatímco sochař může být spokojen, za členy Klubu Karla Kryla se ozval jejich předseda Vojtěch Klimt, který prohlásil, že z toho má pocit „poněkud zvracivý“. Proti zavlečení sochy vzdorného písničkáře mezi politiky sepsal petici, kterou už podepsalo přes třináct set lidí a v níž se mimo jiné praví:

„Je to zcela v rozporu s jeho snahou být na straně občanů a nikoliv privilegovaných skupin, zejména té, jejíž působení intenzívně a kriticky sledoval a komentoval. Odosobnění Kryla prostřednictvím bronzových symbolů na podobných místech jen prohloubí odstup příštích generací.“

Mám pocit, že postoje, očekávání i emoce jsou poněkud přemrštěné na obou stranách. Nelze čekat, že zjevení Krylovy busty v parlamentu bude mocně inspirovat k sebezpytování či hlubším disputacím o společnosti naše zákonodárce, z nichž většina se tak rychle a ochotně noří do izolace sněmovního akvária. Při pohledu na úroveň politiky, která se pěstuje ve sněmovně, by bronzový Kryl spíš mohl být jednou z inspirací nám voličům, abychom příště víc mysleli i na jeho verše „když intelekt je bez duše, pak podoben je ropuše.“

Lze souhlasit s Monhardovými kritiky, že Kryl se vždycky snažil svým talentem a intelektem šít do všeho, co se mu zdálo ve společnosti i v politice v nepořádku. Servítky si nebral ani počátkem devadesátých let, kdy si nová politická elita užívala jistého přepychu společenského hájení. Hudební publicista Jiří Černý, který se s Krylem dobře znal, ovšem po odhalení jeho sochy odmítl v televizi, že by si písničkář o každém politikovi myslel, že je gauner.

Už po jeho pohřbu v roce 1994 ostatně Černý zpochybnil představy o Krylovi jako o nesmiřitelném kritikovi všeho, co mu přišlo pod ruku, když napsal: „Během jednoho večera poslal k čertu od prezidenta přes premiéra až po své kamarády všechno a všechny – aby po několika hodinách ne snad cokoli z toho odvolal, ale očima a přípitkem člověku nabídl návraty, jako by chtěl říct: Takhle se přece nemůžeme rozejít.“

Kryl byl zkrátka vrstevnatou osobností a dnešní úvahy, zda by si přál, nebo nepřál nějakou posmrtnou poctu, jsou spíše k ničemu. A pokud teď odpůrci jeho busty poněkud účelově citují z jeho Písně neznámého vojína slova „Pomníky stavíte, prosím vás, komu?“ - pak její obhájci by mohli proti nim stejně účelově vytáhnout song, kde zpíval „Vím, byla by to chyba plivat na pomníky“.

Jestli ale existuje spolehlivě uchopitelná niť v Krylově písničkářství, pak je to jeho odpor k vojenským agresím, okupacím a především k té v roce 1968, která ho na dvacet let vyhnala do - jak něžně říkal - Mníšku pod Alpou.
A právě dnes, kdy se „bratři z krve Kainovy“ na Východě opět dali do pohybu, zabírají a okupují suverénní zemi, není tak špatným nápadem umístit Krylovu sochu v instituci, kde se rozhoduje o podobě naší demokracie.

Coby symbolické varování před prokremelskou politikou současného i minulého prezidenta - jakož všech dalších, k nim vzhlížejících přátel Putina a jeho „zachvatčiků“.