Prezident posouvá hranice k manýrám orientálního despoty

Projevuje se to při každém udílení nejvyšších státních vyznamenání prezidentem republiky. Novináři i veřejnost zkoumají, kolik hlava státu vyznamenala svých přátel a uctívačů. Pochopitelně se tak dělo i letos a při probírce jmen na seznamu Miloše Zemana málokdo opomene dodat, že svoje kamarády obdarovávali medailemi i Václav Havel a Václav Klaus. To je nesporně pravda. Jenže v případě současného prezidenta je úpadek kritérií jeho osobního výběru a vkusu zdaleka nejhlubší. Horší než za Václava Klause, a to je co říct. 

Když se podíváme, komu z přátel udělil medaili Za zásluhy Václav Havel, vyskočí na nás jména jako Václav Benda, Pavel Landovský, Jan Ruml, Petr Uhl, Milan Uhde, Anna Šabatová, Marta Kubišová a další významní disidenti. Jistě jde o lidi, s nimiž se Václav Havel dobře bavil na Hrádečku a v „hospůdkách,“ ale také s nimi vzdoroval komunistickému režimu, v řadě případů seděli společně ve vězení. Přátelství se prostě spojilo s činorodým odporem proti totalitě, jehož je nejvyšší státní vyznamenání přirozeným a pochopitelným vyústěním.

Václav Klaus do rozhodování o vyznamenaných promítl své krédo, že pád komunismu nezpůsobili disidenti, ale občané svou pasivní rezistencí a důsledným chalupařením. Chartistům a aktivním opozičníkům z dob normalizace státní vyznamenání neuděloval. Často dekoroval na Hradě politické vězně z padesátých let, válečné hrdiny z druhé světové války, příslušníky odboje.

Co se týče Klausových přátel a příznivců, kupodivu až tolik jich na seznamech nenajdeme. Jsou mezi nimi umělci jako Jiřina Jirásková nebo Jiří Kodet, kteří se nikdy netajili tím, že jsou klausovci. Ale až na tento handicap šlo zároveň o osobité umělce s dlouhou tvůrčí dráhou. I v případě kontroverzního a zapřisáhlého klausovce Milana Knížáka bylo možné poukázat na jeho někdejší performance a happeningy, kvůli nimž byl evidován jako nepřítel státu.

První dva „28. říjny“ v režii Miloše Zemana pak přinesly hned dva průlomy ve srovnání s předchozími prezidenty. V případě vyznamenávání přátel posouvá současný hradní pán hranice k manýrám orientálního despoty. Jen tak si lze vysvětlit, že ho napadne ocenit dva mladé filmaře, z nichž jeden o něm natočil volební spot a druhý zapomenutelný dokument z dob jeho života na Vysočině.

Zeman také opatrně zvyká veřejnost na ocenění lidí, kteří byli aktivními komunisty v dobách normalizace, kdy výrazné angažmá „ve straně“ předpokládalo dávku cynismu. Loni začal tím, že předal medaili Za zásluhy bývalému předsedovi JZD Slušovice a členovi ÚV KSČ Františku Čubovi. Letos najdeme na seznamu někdejšího ředitele archeologického výzkumu v Mikulčicích, ale také předlistopadového i polistopadového funkcionáře komunistické strany Zdeňka Klanicu.

Letošní étos 28. října ale Zeman podminoval a následně vyhodil do vzduchu jiným způsobem. Začal při nedávném vystoupení na rhodoské konferenci, kde znovu odmítl sankce proti Rusku a bagatelizoval Putinovu okupaci Krymu i podíl Kremlu ve válce na Ukrajině.

Zkázu dovršil o uplynulém víkendu nebývalou servilností vůči čínskému komunistickému prezidentovi, kdy v podstatě vyjádřil českou podporu Pekingu při útlaku Tibeťanů. A svým slibem, že se Česká republika nebude vměšovat do vnitřních záležitostí Číny, odepsal tamní disidenty.

Když pak po návratu z pohůnkovské mise Zeman vyznamenával in memoriam disidentku Natalju Gorbaňevskou za to, že se s přáteli postavila na Rudém náměstí proti okupaci Československa, vyznělo to z jeho strany nikoliv jako pocta, ale spíš jako urážka. Bylo to pokrytecké - stejně jako když uděloval medaili estébáky utýranému knězi Josefu Toufarovi jen pár hodin poté, co podporou pekingského režimu podpořil mučení a věznění tibetských mnichů čínskými okupanty.

Už to tak vypadá, že jsme letos zažili díky Zemanovu výběru některých oceněných a hlavně kvůli zbabělému podkuřování autoritářským vůdcům snad nejžalostnější oslavy založení státu od pádu komunismu. Už se můžeme těšit, čeho se od Hradu dočkáme při 25. výročí 17. listopadu.