Zemana zase chytly akademické mindráky

Mezi prezidentem republiky a vrcholnými představiteli akademické obce zuří válka. Jejím dalším dějstvím je obstrukce při jmenování ředitele Národní galerie Jiřího Fajta profesorem. Všechny zákonné podmínky splnil v červnu. Přesto není na seznamu kandidátů na profesuru, kteří v prosinci převezmou z rukou Miloše Zemana jmenovací dekrety. 

Ačkoliv se teď snaží Fajtovo vyškrtnutí ze seznamu vysvětlit ministr školství Chládek, nelze si představit, že by postupoval bez součinnosti s prezidentem. Podle ministra bylo nutné prověřit anonymní udání, že Fajtovi byla odepřena profesura na Humboldtově univerzitě v Berlíně kvůli plagiátorství. Přitom tam Fajt o profesuru nikdy nežádal, protože nesplňoval zásadní podmínku - nebyl zaměstnancem univerzity. Ale už fakt, že se Chládek několik měsíců zabývá lehce vyvratitelným anonymem, aniž považuje za nutné o důvodech odkladu Fajta spravit, nese neklamné stopy současné hradní kultury.

A čím se mohl ředitel Národní galerie znelíbit Zemanovi? Stejně jako první odmítnutý kandidát na profesuru Martin Putna, také Fajt brojil proti Zemanově kandidatuře na Hrad. Na svém blogu to zdůvodnil poukazem, že „ je na Hradě potřeba rehabilitovat takřka vyhaslé pojmy jako morálka, důstojnost nebo prostá ohleduplnost.“ A pokračoval: „Já osobně mám tedy jasno – žádného Miloše I. opravdu, ale opravdu nechci.“ A to, jak už víme, bohatě stačí na probuzení Milošovy mstivosti.

Zemanova zášť vůči akademikům má i další příčiny. Rektoři Libor Grubhoffer a Mikuláš Bek se mu vzepřeli v době, kdy měl coby nový prezident pocit, že roste do nadústavních výšin. První jmenovaný na protest proti denunciaci Putny nepřišel na jmenování profesorů, druhý v době voleb nevpustil prezidenta coby plakátovou ikonu zemanovců na půdu univerzity. Vrcholem bylo, když většina rektorů nedorazila na oslavy 28. října poté, co uražený prezident nepozval právě Grubhoffera a Beka. 

Rektoři předvedli solidaritu, která není zrovna obvyklá u našich veřejných činitelů. Zeman si musel uvědomit, že ve vedení univerzit narazil na odhodlané a kreativní soupeře, kteří se umí semknout, když jde o sebevědomí akademické obce a její svobodu. Navíc univerzitní profesoři po sokratovsku „kazí mládež“, která při svém rozhledu a vzdělání těžko bude přijímat Zemana byť jen s částí respektu, jaký studenti z devadesátých let mohli pociťovat k Václavu Havlovi.

Možná dokonce Zeman v osobách některých rektorů - lidí vzdělaných a se smyslem pro morálku - vidí někoho, kým se chtěl sám stát. Než jeho intelekt zplaněl v drsné, mocensky pojímané politice a následném užírání se touhou po pomstě těm, kdo ho z ní na deset let vyřadili. Rektoři a další akademici tak v prezidentovi získali nepřítele, v němž se snoubí velikášství s obtížně zaháněnými komplexy z toho, že v akademických kruzích nebude přijímán s vážností a úctou.

Takový nepřítel je sokem zavilým a nelze s ním uzavřít smír, který by při nejbližší příležitosti neporušil. Co by tedy měli dělat šéfové univerzit za situace, kdy je zřejmé, že válka s Hradem nekončí Putnou ani Fajtem? Především by se měli vydat do parlamentu a dohodnout s poslanci, aby v novele vysokoškolského zákona zbavili prezidenta čistě formální pravomoci jmenovat profesory. Což ostatně Zeman požadoval po konfliktu s Putnou, kdy musel ustoupit pod tlakem akademiků a veřejnosti; dnes víme, že jen tak plácal v návalu vzteku z této porážky.

Konečně bychom tak přešli k běžnému evropskému modelu, kdy profesorský titul neuděluje žádný z ústavních činitelů, ale univerzity samy. Pravda, rektoři a profesoři by se vzdali pozlátka hradní ceremonie. Což by ale neměla být krutá ztráta, když se ono pozlátko mění v jakýsi rzivý rmut, při němž musíte uvažovat, zda účastí na rituálu a podáním ruky této hlavě státu nezrazujete vlastní důstojnost a předsevzetí.