Milan je můj kamarád a dal bych za něj pravou ruku!

Miroslav Balaštík píše v editorialu časopisu Host z letošního 10. listopadu, že se od něj zřejmě očekává slovo ke kauze, která v uplynulých týdnech plnila česká a světová média. A pokračuje: „Jenže co ještě říci, když ono ostudné osočení bylo jednoznačně vyvráceno, a žádná kauza Milan Kundera tudíž není? Rekapitulovat celou trapnost je dnes už zbytečné a mluvit o diletantismu Ústavu pro studium totalitních režimů či o senzacechtivosti Respektu patří do jiných časopisů.“

Bohorovnost, s níž se pan Balaštík vyrovnává se závažnou věcí je fascinující: vyvráceno bylo houbeles a rekapitulovat „celou trapnost“ je víc než na místě. Jistě nemá smysl řešit především „diletantismus“ ÚSTR nebo „senzacechtivost“ Respektu, kde to už pár týdnů schytávají (v případě ústavu do jisté míry právem) ze všech stran. Důležitější je, že veřejná diskuse nad „kauzou Milan Kundera“ vyústila během asi měsíce v nejhorší možný závěr: zrodila se ohavná ideologická fronta, předvádějící publicistickou a intelektuální nadutost, nezodpovědnost a neschopnost kriticky myslet (čestné výjimky ať prominou). To, co v případu předvedla tuzemská „intelektuální elita“, respektive ti, kdo jsou za ní obecně považováni, je ostuda, která po roce 1989 nemá obdoby.

Nejdřív rekapitulace: Militká, Dlask, Kundera, Pešat…

Čtenáři Babylonu nejspíš tuší, o co v „kauze Kundera“ jde, tedy jen stručně: týdeník Respekt zveřejnil 13. října 2008 článek zaměstnance ÚSTR Adama Hradilka (spoluautorem byl Petr Třešňák), nazvaný „Udání Milana Kundery“. Jediné, co si z obsáhlého textu vzala většina médií je, že podle policejního záznamu z roku 1950 učinil budoucí spisovatel a tehdejší student Kundera na policii udání, které zřejmě přivedlo na 14 let do kriminálu emigranta a agenta americké tajné služby Miroslava Dvořáčka. Ve zmíněném policejním záznamu (jehož pravost dosud nikdo věrohodně nezpochybnil) stojí: „Dnešního dne o 16. hodině dostavil se ku zdejšímu oddělení studující Milan Kundera nar. dne 1. 4. 1929 v Brně, bytem v Praze VII, Studentská kolej, Tř. Krále Jiřího VI a udal, že v této koleji bydlí studentka Iva Militká, která sdělila studujícímu Dlaskovi z téže koleje, že téhož dne se sešla na Klárově v Praze s jistým známým Miroslavem Dvořáčkem. Ten si k ní prý dal do úschovy 1 kufr s tím, že si pro něj přijde během odpoledne. Podle Militké Dvořáček měl udánlivě sběhnouti z vojny a snad měl býti od jara minulého roku v Německu, kam ilegálně odešel.“

Slečna Militká podle Respektu vzpomíná, že znala Dvořáčka z doby před emigrací; v padesátém roce ho potkala náhodou, on ji požádal o pomoc (neřekl jistě, že je západní agent) a Militká mu ji poskytla. Chodila však v té době se studentem Miroslavem Dlaskem a sympatizovala s komunismem, Dlask byl člen KSČ a Militká se mu se vším svěřila (asi se bála, rozhodně řekla, co neměla). Pak už je příběh poněkud nejasný, resp. neví se, jak přesně se do něj Kundera připletl.

Podle mého je nejpravděpodobnější následující interpretace: Dlask řekl Militké, že se věc musí řešit a vydal se za dvěma studentskými funkcionáři, kteří mu byli nejblíž: nejdřív za Milanem Kunderou (dělal „důvěrníka“ na kolejích) a pak za Zdeňkem Pešatem (členem studentského výboru KSČ, o němž se v Respektu nepíše, ale který se později, 15. října, sám přihlásil médiím). Pešat po Dlaskově návštěvě neudělal nic (věděl od Dlaska, že už je policie informovaná), Kundera šel věc zřejmě oznámit na policejní služebnu na Praze 6 (možná tam byli s Dlaskem spolu). Bylo by to logické: M. K. měl po jakémsi průšvihu, byl zrovna vyloučen z KSČ a chtěl se do ní vrátit, což se mu taky roku 1956 povedlo – mohl se bát estébácké provokace, mohl si chtít „udělat zásluhu“ a příkladně splnit povinnosti kolejního důvěrníka. Po jeho návštěvě na služebně policie Dvořáčka zatkla.

Hnusná doba, kterou si lidé nesou v sobě

Co je třeba zdůraznit: Hradilkův text v Respektu nepojednává jen o Kunderově udání, jak se z četby novin a různých reakcí může snadno zdát, ale o hnusné době, o tom, co má česká společnost vlastně za sebou, o paralelních příbězích několika mladých lidí: zapálených nebo konformních komunistů Dlaska, Militké a Kundery – a Miroslava Dvořáčka, který na rozdíl od nich odmítl totalitní režim, odešel do emigrace, začal proti vládě KSČ bojovat a draze za to zaplatil.

Kolem článku se strhla diskuse. Brzy převážili ti, kdo se rozhodli Kunderu hájit. Jenomže nepřevážili díky věcným argumentům, nýbrž úspěšně rozmlžili, co se dalo - a našli „řešení problému“: zavřít hubu kritikům (resp. zabránit šíření nepříjemných informací). Většinu těch lidí nezajímalo, co příběh vypovídá o poměrech za komunismu, nestarali se o šílený osud uvězněného kurýra Dvořáčka – za to se předháněli v předkládání více méně divokých konstrukcí, které měly ukázat „slavného Čecha Kunderu“ jako nedotčenou pannu a rovněž dát najevo, že o prohřešcích z padesátých let se nemá moc psát, pokud by se měly týkat „známých a úspěšných osobností“.

Spisovatelé vrstevníci aneb Taková byla doba…

Václav Havel v Respektu 20. října konstatoval: „Než si s čímkoli začneme, musíme dobře zvážit, co z toho může vzejít a jestli na to máme povahu. Kdyby v této kauze nešlo o světově proslulého spisovatele, ale pana Vopičku, celkem nic by se nestalo.“ Jinými slovy, o neznámém panu Vopičkovi si můžeme říkat, co chceme, ale u populárního člověka si dejme majzla.

Sice je to nemorální, ale Havel má v zásadě pravdu: už několik let se zabývám osudy politických vězňů, odbojářů, agentů StB atd. a ani jednou jsem nezažil, že by se čeští krasoduchové, o nichž ještě bude řeč, pokoušeli podobně rozpitvat nějaký příběh, rekonstruující události z poúnorových časů, v němž jako udavač figuroval kupříkladu dělník nebo úředník; kdyby nešlo o Kunderu, nikoho z nich by Hradilkův text nezajímal.

Havel bohužel ještě pokračuje: „i kdyby byl Milan Kundera skutečně zašel na policii ohlásit, že se někde vyskytuje špion, což se podle mne nestalo, je to třeba zkusit - aspoň zkusit - vnímat prizmatem doby. Člověk vůbec nemusel být zapálený nebo fanatický komunista, který takové věci dělá v upřímné víře, že tím upravuje cestu k příchodu lepšího světa. Stačilo, když si nebyl jist, jestli to není past na něj nebo na někoho jemu blízkého… Stačilo, když nebyl hrdinou od Tobruku, a prostě si řekl: proč mám jít na deset let do koncentráku za to, že jsem ‚věděl a nepověděl‘? Koncentráky přece patří k hrdinům, ne ke mně.“

Jenomže Kundera se ke „kauze“ už o pár dní dřív vyjádřil pro ČTK a neřekl nic o tom, že se tehdy v těžké době bál provokace - řekl, že článek v Respektu je lež, že je to atentát na jeho osobu před veletrhem ve Frankfurtu a že žádá omluvu nebo se bude soudit (což vzal později zpátky).

Na Havla dobře navazují dvě následující reakce: Ludvík Vaculík se ke „Kunderově udávání“ vyjádřil v rozhovoru pro MF DNES 22. října. Prohlásil: „Bez dalších důkazů… tomu nevěřím. Stalo se to, tedy pokud se to stalo, v padesátém roce, před tím největším komunistickým terorem, když byl ještě pro mnoho lidí program socialismu naprosto legální. I kdyby to Kundera udělal, bylo to v době, kdy se ještě nestřetl s otázkou, co se za komunismu má a nemá dělat.“

Milan Uhde řekl v rozhovoru pro Lidové noviny 18. října 2008: „Tady je … podle mě spravedlivé zkusit se přesunout do doby před březnem 1950. To bylo před politickými procesy. Zapálený intelektuál ještě neměl mnoho důvodů měnit svoje přesvědčení. Komunisté tehdy ještě neukázali zuby.“

Dvě věci tu stojí za odpověď: za prvé mne fascinuje, že oba staří pánové, kteří byli v 50. letech mladí stoupenci stalinismu, vědí o minulosti tak málo. Komunistický teror začal okamžitě po roce 1948 a tisíce lidí v jejich věku (například kolega spisovatel Karel Pecka, zatčený StB roku 1949) to dobře věděly. Procesy s autory a distributory ilegálních tiskovin naplňovaly soudní síně především na podzim 1948. V říjnu 1948 byl schválen jeden z hlavních nástrojů soudní persekuce, zákon 231/1948 Sb. na ochranu lidovědemokratické republiky a začaly vznikat tábory nucených prací. Heliodor Píka byl popraven v červnu 1949.

A za druhé: teze, podle níž bylo dejme tomu v letech 1948–1950 přijatelné udat člověka na základě ideologických motivů, zatímco kupř. v roce 1956 už to přijatelné nebylo, je v zásadě zrůdná: amorální jednání se prostě neodvozuje od doby a dobové ideologie. To, že Uhde a Vaculík zaznamenali komunistický teror až někdy po roce 1950 je jejich problém, ale není to žádné vysvětlení.

To, že byli v mládí svazáci nebo komunisté, stejně jako Milan Kundera, nebylo „normální“: byl to stejně vážný krok vedle, jako když někdo roku 1938 vstoupil do NSDAP. Vaculík, Uhde, Kundera patřili (byť v různé míře) k oporám poúnorové skrz naskrz ničemné diktatury. Právě v tom je taky jádro problému s „kauzou Kundera“: člověku se zdá, že se Kundera v 50. letech mohl chovat jako kariéristický partajník (a tudíž udat jiného člověka na policii jen proto, že ten člověk se mu jevil jako „podezřelý"), protože Kundera v 50. letech byl kariéristický partajník (a zůstal jím, dokud se to vyplácelo). Jestli je dnes populární ve Francii či v Číně, to se komunismu netýká a je mi to taky úplně fuk.

Přihřívání na cizí slávě a „novinářská neprofesionalita“

Novinář Karel Hvížďala napsal pro Euro (29. října) článek „V říši hluku je ticho urážkou“. Hvížďala píše o „neprofesionalitě“ Respektu a hned čtenáře upozorňuje, že jeho přístup nebude jen tak obyčejný: „V úvodu musím … říct, že pana Kunderu znám, vážím si ho, a proto na takovou zprávu reaguji jistě mnohem obezřetněji než jiní.“ Ta věta je naprosto nesmyslná: proč by měl být při hodnocení věci obezřetnější člověk, který Kunderu zná a váží si ho, než člověk, kterému je Kundera lhostejný? Není to spíš obráceně? Neříká nám vlastně Hvížďala, že je zaujatý? Každopádně se ale dozvídáme, že Hvížďala má slavného známého (jeho vlastní zaujatost mu ovšem nebrání, aby o pár řádek níž kritizoval Adama Hradilka za to, že zpracovával příběh paní Militké, která je jeho vzdálená příbuzná – bratrancova babička, což je fakt na pováženou).

Podobné číslo předvedla řada dalších lidí, například Arnošt Lustig, který (podle HN 24. 10,) prohlásil: „Kundera je můj kamarád a dal bych za něj pravou ruku, že to není žádný udavač.“ Hodnota Lustigova sdělení je opět nulová: Lustig věří Kunderovi, je to jeho kamarád. Proč by to ale mělo někoho zajímat?

Dále Hvížďala píše, že Respekt si měl ověřit informaci o Kunderově udavačství „ze tří nebo alespoň ze dvou zdrojů… “ To je další pseudoargument, který se objevil opakovaně. Strašně by mne ale zajímalo, jak by Hvížďala naložil s archivním dokumentem, který mu po osmapadesáti letech žádný další dokument ani svědek nepotvrdí (což je dosti častý jev). Logicky vyvozuji, že by ten dokument zatloukl, nepublikoval by ho, někam by ho schoval. Ale kam? Nechal by si ho doma a nikomu o něm nikdy neřekl? Spálil by ho?

Mnoho lidí dnes Adamovi Hradilkovi vytýká, že se při práci spokojil právě jen s jedním policejním zápisem. A tady je na místě stejná otázka: pokud se nenajdou žádné jiné informace, týkající se Kunderova udání, co se s tím zápisem ze stanice SNB má udělat?

Nevěrohodné materiály z dílny zločinné StB

Hvížďala se dál přidává k těm, kdo považují estébácké dokumenty za principielně nevěrohodné: „Když budeme spekulovat, můžeme si dovolit říct, že to (dokument o Kunderově udání) mohla být dokonce pomsta StB, nastrčená časovaná bomba z konce osmdesátých let, třeba za Kunderův esej o Husákovi jako o ‚prezidentu zapomnění‘“. Člověk se ve svých spekulacích ovšem jaksi přirozeně řídí pravděpodobností a nikoli fantasmagoriemi. Pan Hvížďala zapomíná vysvětlit, proč by StB na Kunderu stražila bombu – prostě jen tak, jako hru, jako pomstu? Setkal se pan Hvížďala s podobným případem? Ví o něm? Já jsem o ničem takovém nikdy neslyšel.

A následuje ještě větší pumelice: „Rovněž pravost dokumentu nebyla přezkoumána. Kriminalistický ústav nezjišťoval, zda papír, psací stroj, razítkovací barva a inkoust nejsou vyrobeny později, než je datum uvedené na záznamu. Ověření historiky není dostatečným důkazem.“ Mám intenzivní pocit, že se pan Hvížďala pomátl, protože staví na hlavu veškerou práci s archivními materiály. Kdyby se jeho přístup vzal vážně, musela by se zrušit řada polistopadových soudních rehabilitačních rozhodnutí, týkajících se caus z let 1948–1989 (a chtěl bych vidět aspoň jedno, kde soudce nechal zjišťovat v laboratoři, zda dokument z roku 1950 někdo nefalšoval o dvacet let později). Taky by se muselo podle této logiky uložit do depozitáře dost knih, rozhodně už nečtěte žádnou práci historika, která nemá speciální laboratorní certifikát.

Vypadá to celé jako sranda, ale není: nejde o Hvížďalu, ale o mnohem rozšířenější nepochopení toho, co byla totalitní policie a o vcelku jasně formulované přesvědčení široké „kulturní fronty“, jak se má s jejími materiály nakládat. Tak třeba Arnošt Lustig to řekl bez vytáček: „Nechápu, že v Čechách se ještě tolik věří písemným dokumentům Státní bezpečnosti. Tyto dokumenty by se jednoho dne měly dát na jednu hromadu a spálit.“ Nemůžu si pomoct, ale v pozadí podobných výroků je buď neskutečná blbost – anebo osobní obava, co na člověka jednoho dne z archivu vyleze. Bez studia dokumentů StB se čs. totalitní režim vůbec nedá prozkoumat (a podstatnou část jich po roce 1989 ještě nikdo neviděl).

Nepředstavují samozřejmě jediný zdroj, ale je to zdroj naprosto nenahraditelný. StB sice byla politická policie, ale to neznamená, že informace, které uchovávala ve spisech pro vlastní potřebu, jsou nesmysly, vycucané z prstu: k čemu by jí byly? Jistě, estébáci vyráběli diskreditační materiály a organizovali provokace, ale za prvé je používali ke skandalizaci lidí v dané době a neschovávali je do archivů, za druhé to byly informace (jako v případě vykonstruovaných procesů z 50. let), které jejich obětem dnes „slouží spíš ke cti“ (kuli pikle s imperialisty, schovávali letáky a zbraně atd.) a za třetí historici dovedou provokační akce ze spisů dešifrovat. A že by StB nepravdivě zkonstruovala papír, týkající se v roce 1950 naprosto neznámého studenta Kundery a jeho návštěvy na policejní stanici? Na otázku „proč“ nedal nikdo uspokojivou odpověď.

Adam Hradilek popsal v Respektu události z roku 1950. Zvolil interpretaci, která mu připadala možná: vycházel přinejmenším z policejního záznamu – a z informací, které mu poskytla paní Militká. Hvížďala se ve svém textu pustil do Kunderovy obhajoby, založil ji na stejných faktických základech, jako Hradilek, ale výsledek je mnohem divočejší (a opět Hvížďalovy argumenty použila i řada jiných autorů): udání na policii mohl prý provést nikoli Kundera, ale mohla to být „pomsta studenta Dlaska, milence Militké, která ho nenechala u sebe ten večer přespat a který se mohl obávat, že se znovu oživí vztah se starou známostí, a proto šel pana Dvořáčka udat pod cizí identitou.“

Představa, že se normální člověk vypraví v roce 1950 na policejní stanici nahlásit podezřelou osobu a vydává se přitom za někoho jiného je mimořádně komická – kdyby to prasklo, zadělal by si na úplně zbytečné potíže, zvlášť když stačilo, aby policii anonymně zatelefonoval. Teoretizovat se dá do aleluja, ale je trochu blbé, když se člověk dostane na vratší rovinu, než je interpretace, do niž se chtěl obout. A Hvížďala pokračuje: „Nebo, jak spekuloval historik Pavel Kosatík (Hospodářské noviny 16. října 2008), byl pan Dlask agentem StB, a aby nebyl prozrazen, napsali tam Milana Kunderu. To by pak zdůvodňovalo, proč pan Dlask o této události nikdy nechtěl hovořit se svou manželkou.“

Není pravděpodobnější, že Dlask a Kundera šli věc ohlásit spolu (nebo Kundera sám) a policisté si zapsali studenta Milana, protože měl na kolejích funkci? Nepřehlédněme také, že Hvížďala i Kosatík zacházejí ve své „vysoce morální“ obhajobě Kundery tak daleko, že klidně dělají z Miroslava Dlaska agenta StB, aniž by pro to měli jediný důkaz – že tím někoho špiní je jim úplně buřt, Dlask nebyl slavný, navíc už umřel.

Kunderovi obhájci vytýkají Třešňákovi a Hradilkovi, že článek v Respektu nebyl dostatečně fakticky podložený - přitom právě jejich úvahy jsou často úplně iracionální a „mimo realitu“. Vrcholná ukázka? Spisovatelka Lenka Procházková, pouštějící se do „citového vydírání“ (v Právu, 23. října): „Ryba smrdí od hlavy, nejsou to žádné nové praktiky. V dubnu roku 1970 odvysílala státní televize dokument proti mému otci spisovateli Janu Procházkovi (dalšímu aktérovi Pražského jara), kde tohoto oblíbeného autora představila jako vulgárního donašeče, a to pomocí sestříhaných policejních odposlechů z bytu. V dalších dnech mediální lynč pokračoval v rozhlase a v tisku. Mnozí té kamufláži uvěřili a táta dostával desítky rozhořčených i výhružných dopisů. O rok později na tu pomluvu zemřel.“ Srovnávat situaci Jana Procházky, skandalizovaného v komunistické ČSSR, se situací Milana Kundery, kterému během diskuse ve svobodných médiích vyjadřuje skoro každý podporu a sympatie – to je asi stejný myšlenkový výkon, jako výroky Václava Klause o „irských disidentech“ – odpůrcích Lisabonské smlouvy.

Jazyk a myšlenky Haló novin a Rudého práva

Jestli si totiž někdo užívá útoků, které se v něčem podobají předlistopadovým komunistickým štvanicím, pak to není Kundera, ale spíš zaměstnanci ÚSTRu s Adamem Hradilkem na prvním místě a pochopitelně i Respekt. Zcela zvláštní pozornost si pak zaslouží jazyk Kunderových obhájců (bohužel to Adam Hradilek zase schytává na celé čáře). Už jen velmi krátké citace, které nepotřebují komentář, pro začátek Václav Vlk starší (Neviditelný Pes, 15. listopadu): „Občas se v záplavě senzacechtivých debilit (v „případu Kundera“ – pozn. a.d.) objeví rozumný hlas… kdopak mohl osobně dotlačit takovýto bulvární paskvil na stránky Respektu?… původní text rádobybadatele Hradilka z Respektu… Neznám mladého pana Hradilka a nevím, proč tuhle hnusotu zorganizoval.“

Milan Uhde (MF DNES, 29. října): „Milan Kundera má velké množství nepřátel. Ti mu závidí a záměrně škodí… Prostě mi nikdo nenamluví, že celá aféra byla zveřejněna z ušlechtilých důvodů.“

Jana Machalická (Lidové noviny 12. listopadu) „Způsob, jakým se vše dostalo do médií, je jednoduše děsivý a je výsměchem seriózní práci historika.“

R. Sikora (Literární noviny, 18. listopadu): „kauza, rozpoutaná Ústavem pro vymítání ďáblů… pozvolna utichá… horda agilních trpaslíků okopává kotníky velikánům… (zůstal nám policejní strojopis) o němž by si nejspíš jen idiot… mohl myslet, že něco dokazuje.“

Jiří Košťák (Haló noviny, 10. listopadu): „odhalení… novodobých kádrováků a inkvizitorů z Ústavu pro studium totalitních režimů.“

Eva Kantůrková (Literární noviny, 20. října): „Myslím si, že zákon, který ustavil zdánlivě odborné vědecké pracoviště pro zkoumání totalitní minulosti, by měl přesně vymezit jeho oprávnění a zabavit nahodilým i dosazeným supům jedovatou potravu.“

Jakub Patočka (tamtéž): „Je to hanba z úpadku českého intelektuálního prostředí. To dopustilo, aby výplod blbečka… mohl stát jako zvažováníhodná autorita vedle prohlášení jednoho z největších žijících evropských intelektuálů.“

Dá se v tom pokračovat takřka donekonečna - vůbec jsem do článku nedokázal vtěsnat „vážné znepokojení“ politiků od komunistů až po ODS, nevešly se mi sem vynikající úvahy Petra Uhla z Práva, Tomáše Zahradníčka a Karla Steigerwalda z Mladé fronty Dnes atd., dokonce ani iniciativní návrh omluvy Kunderovi, kterou sepsal pro Respekt Jiří Pehe. Škoda. Vynechaným se omlouvám.

Chybí už jen rezoluce ze závodů

Co napsat nakonec? Jak to kdesi trefně glosoval politolog Bohumil Doležal: poté, co nejvyšší vědecký ústav (Akademie věd) zaujal „správné (prokunderovské) stanovisko“ a vyjádřili se i mezinárodní pokrokoví literáti, chybí už jen rezoluce ze závodů. Třeba se ještě projeví odbory. Vyvrcholení příběhu prozatím zajistil šéf Ústavu pro studium totalitních režimů Pavel Žáček, který poskytl interview MF DNES, svíjel se při něm jak břišní tanečnice a de facto hodil Adama Hradilka přes palubu (přesněji nedokázal se za něj postavit a pokusil se svést „kauzu Kundera“ na své podřízené). I kdyby Hradilek udělal sebevětší chybu, měl ho Žáček za stávající situace hájit nebo resignovat – a ne se takhle nedůstojně a očividně třást o křeslo. Rozhovor vyšel týden před 17. listopadem, od pádu komunismu uplynulo devatenáct let. Člověku se z toho všeho dělá špatně od žaludku.

Článek vyšel v časopise Babylon č. 3/XVIII, 25.11.2008.