McCain Night Live

V sobotu se John McCain nečekaně objevil v komediálním televizním pořadu Saturday Night Live. Jeho herecký výkon byl skvělý. Chvilku jsem unaveně (osmihodinový časový posun!) mžoural na obrazovku a přemýšlel, jestli to není precizně „kostýmovaný“ herec. McCain si uvolněně dělal legraci sám ze sebe a ze své v pokročilé fázi kampaně poněkud zoufalé snahy dohnat Obamův náskok.

Fakt, že čtyři dny před volebním úterý senátor souhlasil s účinkováním v živě vysílaném pořadu, který je v USA už třicet let pilířem pop-kultury, svědčí o tom, že McCain v závěru kampaně sází na všechno a stává se z něj politický gambler. A to je podle mě jedna z důležitých příčin jeho v tuto chvíli téměř jisté politické prohry. V porovnání s ním působí Barack Obama jako zosobnění klidu, vyrovnanosti a jisté dospělosti, což je paradoxní vzhledem k jejich věkovému rozdílu.

McCain udělal za uplynulých osm týdnů pár takových hazardních sázek, které nevyšly a které voličům signalizují jeho nedostatečnost. McCainova volba Sáry Palinové jako viceprezidentské kandidátky se obrátila proti němu. McCain Palinovou osobně neznal a před rozhodnutím s ní mluvil jen dvakrát. Palinová sice nadchla konzervativní voličskou základnu, ale odpuzuje nezávislé a svojí zjevnou nepřipraveností na politickou první ligu McCainovi uškodila.

Další podivnou sázkou byl McCainův pokus v okamžiku nástupu finanční krize „přerušit prezidentskou kampaň“, nejít na plánovanou večerní debatu s Obamou (což nejdřív oznámil, a po chvíli toto rozhodnutí zase zvrátil a na debatu šel) a místo toho se věnovat „řešení krize“. Působilo to směšně (Jak vlastně kandidát „přeruší“ kampaň pár týdnů před volbami? Jak chce ze své pozice kandidáta a senátora „řešit“ krizi, na jejímž řešení v tu chvíli pracovaly 24-hodin denně vlády všech ekonomicky rozvinutých států?).

Podle informací republikánských svědků zveřejněných v časopise Time, byl McCain na klíčové poradě v Bílém domě nejméně kreativním účastníkem diskuse o finanční krizi a jeho otázky směrem k ministru financí Paulsonovi byly na rozdíl od Obamových neinspirované. Že McCain ekonomice nerozumí je známé, a on sám to přiznal. Proč tedy tuto slabinu v rozhodujícím momentu kampaně zviditelňovat?

Až do léta byl jeho hlavním ekonomický poradcem bývalý republikánský senátor z Texasu a neúspěšný prezidentský kandidát Phil Gramm, politik, který se v devadesátých letech zasadil o deregulaci dohledu nad finančním světem, jež pak vedla ke konfliktu zájmů v investičních bankách, korupci a výrazně přispěla k nafouknutí bubliny, jež v posledních mnoha měsících splaskla s tak tragickými konsekvencemi. Pokud jde o podstatná personální a taktická rozhodnutí, nemá McCain jistou ruku, což Američanům připomíná nekompetentnost Bushovy vlády v krizi kolem hurikánu Katrina a její méně než přesvědčivé vedení války v Iráku v prvních letech po invazi.

Obama, sjednotitel

Stejně jako Německa v roce 1990, i Spojené státy dnes potřebují znovu-sjednocení. Kdo z obou kandidátů je lépe situován pro tuto roli?

Barack Obama je pro Spojené státy a svět lepší volbou, a ne jen proto, že McCain udělal v kampani sérii chyb. Zásadní rozdíl mezi oběma kandidáty je v jejich rozhledu, otevřenosti, pokud se týká hledání netradičních řešení a snahy pochopit současné postavení Spojených států ve světě. Měřeno těmito měřítky, Obama vychází jako vítěz.

McCain je tradiční typ konzervativního politika s přesahy (v otázce globálního oteplování či systémové korupce) a kdyby vyhrál, lze odhadnout, že v politice první mocnosti by se moc nezměnilo. Zdá se, že McCainova mysl je utvářená parametry studené války, v nichž vyrostl, a které pro něj byly formativní. Jenže Rusko, ač se pod Putinem vydalo na nebezpečnou cestu, není Sovětský svaz a poslední, co Amerika a svět teď potřebují, by bylo uměle zvýšit jeho důležitost zahájením jakési „dietní studení války“.

Írán je problém sui generis a není možné zavírat si cestu k případnému řešení siláckým odmítáním jednání (McCain s Íránem jednat nechce, Obama tu možnost připouští). A McCainova prohlášení o Afghánistánu (že by na řešení konfliktu s Tálibánem mohla platit taktika generála Petraeuse použitá Iráku) jsou velmi sporná a minimálně by potřebovala hodně „dovysvětlit“, na což však kandidát neměl dost trpělivosti.

Varující je Obamova tvrdohlavost ve věci Iráku, kde dlouho odmítal uznat, že poslední Bushova strategie přinesla znatelné výsledky, a že kdyby bylo po jeho, vracela by se vojska z Iráku jako poražená. Strategie Bush-Petraeus naopak dává šanci na důstojné završení amerického úsilí, které v dlouhodobé perspektivě může znamenat zahájení transformace prostoru Velkého Středního Východu. Doufejme, že Obamova pozice je v tuto chvíli dána čistě potřebou nepřijít o demokratickou levicovou voličskou základnu, která se chce z Iráku stáhnout okamžitě.

Pro středo-pravého pozorovatele jako já je nepříjemné předvídat, jak kombinace liberálně-levicového Obamy, liberálně-levicového Kongresu, finanční krize a vleklé hospodářské recese může zbrzdit ekonomickou globalizaci, zejména zastavit další liberalizaci světového obchodu. To je pro mě a jistě mnoho dalších pravicově orientovaných lidí, kteří vítají pravděpodobné zvolení Obamy, největší úskalí. Propojující se ekonomiky a volný obchod jsou nejdůležitější pro růst prosperity na západě/ve vyspělém světě a zároveň možným únikem z chudoby pro mnoho afrických, jihoamerických a asijských států. Zastánce volného obchodu čeká v blízké budoucnosti v Americe i jinde nejedna intelektuální bitva.

Ve všech ostatních parametrech je však Obama serióznější a potřebnější volbou. Promyšleněji reflektuje nastávající světovou realitu: nástup rostoucích států, zejména Číny, Indie, Brazílie, a možná i Ruska, jež promění podobu světa v následujících dvaceti letech. Amerika v tomto světě sice neztratí pozici nejdůležitější světové mocnosti, je však pravděpodobné, že s tím, jak se relativní váha americké ekonomiky zmenší, tak také globalizující se kultura a rozšiřující se kosmopolitní životní způsob už nebude hlavně americkou/západní šou. V určitém smyslu je to pravda už dnes.

To, čemu se říká „americký leadership“, bude vyžadovat trpělivost, ochotu ke kompromisu, schopnost vysvětlit Američanům některé bolestně znějící pravdy, sofistikovanost a snahu o hledání pragmatických, postideologických řešení. Obama plus koalice nezávislých a pragmatických demokratických voličů, ergo politiků, skýtá lepší příležitost ke splnění této úlohy než McCain plus koalice umírněných republikánů a středových voličů.

Tyto úkoly nemohou Spojené státy vyřešit, aniž by je po „občanské válce“ posledních osmi let někdo politicky sjednotil, nadchnul, dodal novou vizi a přesvědčil. Obama jako sjednotitel a lídr je věrohodnější volba.

Autor přednáší na New York University v Praze, je členem představenstva Respekt Publishing a pracuje ve společnosti BAT v Hamburku.