Obama, kapitalismus a rétorika

Finanční a hospodářská krize je v určitém smyslu také krizí kapitalismu. V jejím jádru jsou úvěrové trhy zmrazené fatálními spekulacemi investičních bankéřů a pofidérními hypotékami; tato krize však souvisí také s rétorikou, respektive s rétorickou přitažlivostí angloamerického hospodářského modelu. Jak?

V porovní s kontinentální evropskou kulturou (v širším smyslu) je angloamerická kultura výrazně rétorická. Znamená to, že klade důraz nejen na výkon, ale také na co nejpřesvědčivější prezentaci tohoto výkonu. Na jedné straně stvořila moderní muzikál, oskarovou show a PR průmysl, na straně druhé však donutila intelektuály a většinu specialistů psát tak srozumitelně, jak to jen jde, aby jejich myšlenky byly přístupné vzdělaným vrstvám (jejichž řady jsou s větší dostupností vysokoškolského vzdělání stále početnější). Nejde jen o práci, dílo a myšlenku samu, ale také o její atraktivní prezentaci.

Filozoficky se tato kultura odvrátila od platónské orientace na podstatu (esenci) jevů s jejím pohledem na rétoriku jako cosi povrchního a zbytečného. Vidí svět spíš aristotelovsky – rétorika je potřebná k přesvědčování, je to užitečný nástroj, bez kterého se ve veřejné sféře neobejdeme.

V politice je rétorická povaha angloamerického světa zřejmá. Jen drobný příklad. Inaugurální adresa Baracka Obamy byla ve Spojených státech komentována všeobecně jako přízemní, prozaická, věcně úsporná. V porovnání s jeho básnickými vzlety v první části prezidentské kampaně je to jistě pravda. Zde je však jen malý příklad oné „přízemnosti“ a „věcnosti“ – v závěru projevu Obama odkazuje na slova generála Washingtona v nejtěžším období války za nezávislost:

„V roce zrození Ameriky, v nejstudenějším z měsíců se malá skupina vlastenců choulila kolem skomírajících táborových ohňů na březích ledové řeky. Hlavní město bylo opuštěné. Nepřítel postupoval. Sníh byl potřísněn krví. V tu chvíli, kdy byl výsledek naší revoluce nejvíc na pochybách, otec našeho národa nařídil, aby jeho lidem přečetli následující slova:

Řekněme světu, který přijde po nás … že v hlubině zimy, kdy jen naděje a ctnost mohly přežít … se město a země, probuzeny společným nebezpečím, vydaly tomuto nebezpečí vstříc.

Pamatujme si, Ameriko, tato věčná slova dnes, tváří v tvář našim společným nebezpečím.“

Bez pochopení rétorické povahy (anglo)americké politické tradice nám může Obamovo dnešní srovnání hospodářské krize s hodinou a bytí a nebytí rodícího se amerického národa připadat frivolní. Prezident tím ale neříká, že Amerika dnes čelí stejnému nebezpečí jako při jejím vzniku. Chce jen jazykem srozumitelným v americké tradici probudit stejný pocit vnitřního odhodlání čelit dnešním těžkostem.

Hybatelem finanční krize byl příliv peněz do Ameriky, Spojeného království a jimi ovlivňovaných ekonomik, který vyšrouboval ceny nemovitostí, akcií a dalších investic. Existují objektivní příčiny toho přílivu související s růzynými ekonomickými pobídkami, ale jednou z málo diskutovaných a přitom důležitých příčin onoho boomu, oné bubliny, je rétorická přitažlivost angloamerického světa.

Od filmů přes reklamy a populární hudbu až po politiku a občanskou sféru, angloamerický svět ve dvacátém století skvěle ovádl způsob, jak se (pro většinu) přitažlivě prezentovat světu. Loga amerických firem, reklamní šoty, design, povědomí mrakodramů, umělecká a kulturní dynamika, sportovní drajv, stejně jako ekonomické a politické úspěchy, udělaly z angloamerického světa atraktivní oblast.

Globálnímu bazaru se v této souvislosti vybavuje poučná scéna z pozoruhodného filmu Rona HowardaFrost/Nixon. Píší se sedmdesátá léta, televizní moderátor David Frost má v Austrálii úspěšnou show, ale chce se vrátit do Spojených států, kde kdysi zažil úspěch, a proto usiluje o první rozhovor s bývalým prezidentem Richardem Nixonem po jeho rezignaci v důsledku Watergate. Když se mu to producent snaží vymluvit s poukazem na riziko takového počinu, který může ohrozit jeho australské a britské projekty, Frost se na něj zasněně podívá a odtuší: Úspěch v Americe se nedá s ničím srovnat.

Ano, během dvacátého století Amerika přesvědčila svět, že úspěch v ní je o kategorii výš než úspěch kdekoliv jinde. Protože kapitalismus měří úspěch penězi a také proto, že po pádu studené války se svět globalizoval podle amerických pravidel, zažila Amerika zejména v posledních dvaceti letech ohromný příliv zahraničních peněz.

Americká politická prestiž v posledních šesti letech významně utrpěla; Obamovo zvolení část těchto ztrát zacelí, ale Amerika se právě v těchto měsících snaží zbavit jen částečně chybné nálepky viníka světové hospodářské krize. To, jak tuto krizi kapitalismu systémově vyřeší, napoví, jestli bude v následujících desetiletích i nadále hrát prim a zůstane onou rétoricky/kulturně, a tedy i ekonomicky přitažlivou oblastí, anebo budeme sledovat postupný pád dalšího impéria.

Autor přednáší na New York University v Praze, je členem představenstva Respekt Publishing a pracuje ve společnosti BAT.