Tady nikdo nepochybuje

Automatické dveře hotelu Biltmore Arizona vedou přes bar na zatravněné náměstíčko nazvané Squaw Peak Lawn. Je úterý, slunečný den, který se (jak se na jihozápad Spojených států sluší) postupně změní v teplou noc plnou hvězd. Těch na vlajkách a modrožlutých transparentech s logem kampaně McCain-Palinová i těch živých na pódiích, kde se budou střídat zpěváci, politici a celebrity spojené s Republikánskou stranou.

Nakrátko střižený trávník Squaw Peak Lawn lemují ochozy s kamerami desítek televizních štábů a pódium, kde v noci John McCain přizná porážku a pogratuluje Baracku Obamovi k vítězství. Ačkoliv výsledky začnou přicházet až za několik hodin, o McCainově porážce tu nikdo nepochybuje.

Ve volebním štábu republikánského prezidentského kandidáta teď sedí více než tisíc novinářů, kteří se mísí s poradci, experty a místní smetánkou. V tiskovém středisku sledujeme „exit polls“, tedy bleskové průzkumy mezi voliči. Bývají nespolehlivé, ale přesto: McCain prohrává i v klíčových státech, které měl jeho předchůdce George W. Bush v kapse. Latinskoamerický rozhlasový reportér křičí do mikrofonu v počítači, že letadlo Sarah Palinové právě odstartovalo z Wasilly na Aljašce a za pár hodin přistane tady, v arizonském Phoenixu, člověk má dojem, že sleduje finále mistrovství světa ve fotbale. Kolem parkují desítky přenosových vozů s naježenými satelitními anténami, pomalované logy televizních stanic.

Na obrazovce běží více než třicet let staré záběry z McCainova zajetí ve Vietnamu.Minuty běží, už je skoro tma a začíná koncert, který se měl původně jmenovat Oslava vítězství, ale organizátoři to duchapřítomně odvolali. Jeden z hudebníků, Hank Williams, hraje na kytaru o sto šest, sem tam trochu pozmění text a aktuálně do něj vsune jméno guvernérky Palinové nebo senátora McCaina. V sále je horko a plno. Prohlížím si pozvané. Jsou to bez výjimky běloši, dobře oblečení, dobře situovaní, většinou středního věku. Občas jakoby z povinnosti skandují kandidátovo jméno, ale všichni vědí svoje. Hledám v sále někoho s jinou barvou pleti. Dá mi to dost práce – za novinářským ochozem sedí na vozíčku černoch s amputovanou nohou v červeném tričku signalizujícím, že mám před sebou veterána. Ze svého místa nemůže vidět na pódium, ale nikoho to nevzrušuje.

Williams právě zpívá, že „America is gonna survive“ (Amerika přežije), a na obrazovkách za ním se objevují výsledky z dalšího klíčového státu: McCain prohrál Ohio.

Později přichází na pódium McCainův arizonský senátní kolega John Kyl a snaží se udržet pozitivní atmosféru. „John se nevzdává, bojujeme dál a ve Washingtonu budeme potřebovat podporu vás všech proti radikální levicové agendě!“ Pískot. Kyl přítomným připomíná McCainovu službu vlasti, na obrazovce běží více než třicet let staré dodnes dojemné záběry z McCainova zajetí ve Vietnamu a jeho návratu do Spojených států.

Za pár hodin se vyvolení z arizonské smetánky shromažďují venku před pódiem na Squaw Peak Lawn. Přišla zpráva, že senátor McCain se chystá učinit prohlášení. Všichni vědí, co to znamená. Kdosi se dívá do mobilu a říká, že CNN právě oznámila vítězství senátora Obamy. Všichni kontrolují své přístroje, nikdo přitom nehne brvou.

Za chvíli přicházejí za velkého jásotu na pódium Todd Palin,Sarah Palinová,Cindy McCainová a John McCain.

Senátor se bez okolků ujímá slova. „Američané se dnes vyjádřili a udělali to jasně a nahlas, milí přátelé,“ říká McCain. Velkoryse uznává porážku, gratuluje Obamovi. Děkuje všem a porážku bere jen na sebe. A pak pomalu pronáší věty, které mnoha lidem jistě vehnaly do očí slzy. Vítězství Obamy je vyvrcholením boje za rovnoprávnost Afroameričanů a on, McCain, je na to hrdý. Příznivci na louce pod pódiem po sobě nevěřícně pokukují. Zatímco McCain slibuje Obamovi, „mému prezidentovi“, jak říká, podporu a spolupráci, při každém vyslovení jména budoucího prezidenta se ozývá bučení a pískot.

Senátor přerušuje projev a gestem přítomné zklidňuje. „Jsme všichni Američané,“ říká, „to pro mě vždy bylo to nejdůležitější.“ Konečně mírný potlesk. Když ale McCain vyzývá všechny k podpoře Obamy, potlesk je skutečně velmi vlažný.

Článek vyšel v Respektu 46/2008.

Autor přednáší na New York University v Praze a pracuje ve společnosti BAT v Hamburku.