V Praze je málo dobrých koncertních sálů. To je nejstinnější moment kauzy s vynuceným ukončením koncertů v Rock Café. Není to tam slavné vybavením ani atmosférou, ale při zdejší nouzi sahali po „Rockáči“ i ti nejinformovanější a nejakčnější pořadatelé (A.M. 180, Scrape Sound, Bohemians Like You). Když Praha 1 proměnila horní patra na byty, nedokázala zajistit odhlučnění klubu. Přišly stížnosti a koncertům je teď od 15. dubna konec.
Útlak kultury má rozmanitou historii i přítomnost, proto i tentokrát přichází reakce v podobě petice, rozhořčení, obžalob. Ale součástí kultury je i lépe rozlišovat: sál na Národní třídě je jen žánrovou scénou pro bigbít, ničím míň, ničím víc. Program Rock Café vypadal léta jako slepenec z pronájmů, bezpečně levných akcí, nadějných kšeftů a grantových příležitostí. Klub působil jako sběrna – a občas leckteré pořadatele, kteří sháněli sál, skutečně zachránil. Vystoupení vzácných hostů střídala macha a průměr, úhrnem takový rockový denní chleba.
Z programu vyzařovalo hodně ležérnosti, náhodnosti, jakéhosi mávnutí rukou. Není to nelogické: jistá uvolněnost ráže „vždyť se z toho nezblázníme“ k rockerství patří – a českou verzi rockerství ta občas milá nora na Národní třídě reprezentovala dobře: kolísavou srozumitelností zvuku, absencí židlí i pro koncerty, kde by byly namístě, personálem, který své lidství dával najevo nevrlostí. Dařilo se tu onomu rockerství, které z adolescence přechází do stárnutí a vynechá dospělost.
Magistráty a instituce mají sklon vymezovat se vůči subkultuře, radikálním stylům, nesrozumitelným novinkám. Těm však poskytují prostor jinde než v Rock Café. Mnohem víc než nesmlouvavá mladá odvaha se odsud linul odér relaxace při vajglech a kelímkovém pivu, lehce zamřelé konzervování toho, co z rocku zůstává oblíbené. Jistě, celkový trend byl přerušován výjimkami.
Vypadá to, že problémy s hlukem, respektive s neodhlučněním stavby, zapříčinila liknavost Prahy 1, jež nedodržela slib, a ne vedení Rock Café. Ale pokud necháme stranou konspirační teorie o spiknutí proti subkultuře, je třeba uznat, že hluk je regulérní důvod k zásahu. Tím spíš, že v dnešním křiklounském světě není hlučnost žádným znakem progresivní kultury.
Náhlé uzavření má ze strany Prahy 1 rysy špatného rozhodnutí a celé to zavání tahanicí o lukrativní prostor na Národní třídě – o to nic. Ale nemá cenu vykládat tu událost jako újmu na kultivovanosti národa a svolávat podporu širší kulturní veřejnosti, to by muselo být Rock Café v uplynulých letech něčím jiným. Příznivcům rockových žánrů se sluší popřát, aby nepřišli o možnost, jak si naživo užívat svého koníčka – nejlíp v sálech, jejichž vedení nezávisí tak křehce na libovůli zvenčí. A taky by tam mohlo být levněji u baru.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
