Mámo, táto, já chci volit

Jako každé léto, ani tentokrát se toho na domácí politické scéně mnoho neděje. Lidovci využili vakua k oprášení svého návrhu na zavedení „volebního práva pro děti“. To by mělo dát početným rodinám větší váhu při hlasování a mohlo by se zajímavě odrazit i ve volebních výsledcích.

KDU-ČSL poprvé přišla s podobným návrhem už v roce 2003, inspirována rozpravami v německém parlamentu. Pak se však nad plánem zavřela voda a v jejich volebních programu se nikdy přímo neobjevil. Tehdy i teď lidovci tvrdí, že jejich cílem je hlavně „vyvolat diskusi na toto téma“ a nikoli uvést nový systém co nejdříve do praxe. Právě tím mu však podrážejí nohy.

Co by vlastně taková změna znamenala v praxi? Rodiče by měli možnost volit za své nezletilé děti, čímž by stoupl význam početnějších rodin. Podle starších vyjádření lidovců jde částečně o součást rodinné politiky – rodiče budou „odměňováni“ větším politickým vlivem za to, že vychovávají nové daňové poplatníky. Včerejší výrok Davida Macka poukazuje ještě na něco jiného: „Vzhledem k tomu, že naše společnost stárne, je to důležité.“ Vyšší participace rodin s dětmi by tak nepřímo mohla v budoucnu fungovat jako posílení vlivu občanů v produktivním věku na úkor rostoucího množství důchodců.

Lidovecký „plán“ je však spíše hlasitým plácnutím do vody, neboť postrádá přesnější rozpracování. Pokud budou v rodině dvě děti, bude mít podle návrhu každý z partnerů možnost hlasovat za jedno z nich. Co ale v situaci, kdy je dětí lichý počet? Co když jsou rodiče rozvedení a dítě vychovává jen jeden z nich? Do kolika let věku nezletilce budou hlasem disponovat rodiče? A vůbec – neměl by každý rozhodovat o svých hlasech sám, např. tak, že by v dospělosti jako prvovolič mohl využít i „nastřádané“ hlasy za volby, které proběhly, když byl dítětem? Tyto a mnohé další otázky KDU-ČSL zatím neřeší a spokojuje se s jemným rozčeřením mediálních vod.

Návrhy „změn“ v jakékoli oblasti budou přitom vždy v jisté nevýhodě vůči statu quo. Chcete-li něco dělat jinak, je třeba přesvědčit ostatní o výhodách takového postupu. Pokud to lidovci myslí se svým plánem vážně, měli by si vzít příklad ze svých politických protivníků – hnutí za práva homosexuálů. Ti už na počátku devadesátých let pochopili, že vágní „vyvolávání diskuse“ není k ničemu a přišli s konkrétními požadavky a návrhem, jak změnit příslušnou legislativu. Tak ukázali, že jejich odpůrci nemají dostatek protiargumentů a nakonec slavili úspěch.

Ať už toto téma budou lidovci dále medializovat nebo ne, je pravděpodobné, že se s ním v nějaké formě setkáme znovu. Diskuse přitom může být velmi zajímavá, neboť nám pomůže lépe chápat význam a meze demokracie, kterou máme dnes.