Rakušané a Prusové ve Štěrboholích

Praha má o jeden pomník více. Od včerejška stojí ve Štěrboholích a týká se bitvy staré 250 let, nejkrvavější, která kdy byla o českou metropoli svedena. Působí nenápadně, ale v době násilných protestů po demontáži ruského pomníku v Estonsku má svůj význam. Ukazuje, že úctu lze projevit i tradičním nepřátelům.

„6. 5. 1757. Na památku rakouským a pruským vojákům padlým v bitvě u Štěrbohol,“ stojí na prostém žulovém kameni. Kolemjdoucí tak ani neví, koho si má pod „rakouskými vojáky“ představit. Byli to Rakušané z Alp, Maďaři z pusty, nebo i Češi třeba z Vysočiny? Na něco podobného jsme ovšem zvyklí z vesnických pomníčků první světové války. Jsou to jména padlých za císaře pána, nebo za Masarykovy legie?

Štěrboholy představují trochu jiný případ. Byla to krutá bitva, ale pro český národ de facto nezajímavá. Na jedné straně armáda rakouské císařovny Marie Terezie, na druhé straně vojsko pruského krále Bedřicha II. Jde snad o německý „Drang nach Osten“? O to, pod čí korunu připadnou Čechy? Ne, běží sedmiletá válka. V Evropě se rozdávají nové mocenské karty a vedle Anglie se o ně hlásí především Prusko.

Prusové u Štěrbohol zvítězí, poté svým ostřelováním způsobí historicky největší válečné poškození Prahy, ale po následné porážce u Kolína se stáhnou. Výsledek? Rakousko přichází o většinu Slezska (což je pro budoucí národní zájem Čechů dobře, neboť území české koruny je bez Slezska většinově slovanské), ovšem jinak se nic nemění.

Jak tomu však často bývá, a v případě Estonska se to děje právě teď, větší význam než realita získává symbolika. U Štěrbohol padl sám pruský velitel, oblíbenec Bedřicha II. maršál Kurt Christoph Schwerin. Kolem místa jeho skonu – a zároveň hřbitova pro 15 tisíc padlých vojáků – vzniká jakési neformální poutní místo.

Už v roce 1776 tam před vítězem nad svou matkou smeká klobouk rakouský císař Josef II. V roce 1839 na témže místě pruský král nechá postavit litinový pomník. V roce 1895 tam opět za peníze pruské vlády vzniká Schwerinův pomník z hořického černého pískovce. Jenže s rokem 1939 a příchodem nacistů se věci ideologizují. Kolem pomníku vzniká vojenský hřbitov pro padlé vojáky wehrmachtu i zabité německé civilisty a dnešní Vinohradská třída je přejmenována právě po Schwerinovi. Může za to vojevůdce padlý o dvě století dříve? V červenci 1945, ve vítězné euforii osvobození, takhle nikdo neuvažuje a pomník i se hřbitovem jsou srovnány se zemí.

Teprve v roce 2000 jsou exhumovány pozůstatky všech pohřbených vojáků a vzniká idea obnovy pomníku. Ten, nyní odhalen, však není věnován Schwerinovi, nýbrž všem padlým. Těžko zjistit, kolik jich bylo, ale hrubým odhadem nejméně 15 tisíc (podle Wikipedie mělo Rakousko 12 tisíc mrtvých a raněných, Prusko 12,5 tisíce mrtvých a raněných). To je cifra o řád převyšující počty mrtvých za Pražského povstání v květnu 1945 (opět podle Wikipedie: 1500 Čechů, 700 rudoarmejců, 300 vlasovců, 1000 Němců).

Zacházení s pomníky vypovídá mnohé o politických pohybech. Těžko může někdo Estoncům vyčítat, že Rusy považují především za okupanty. Vždyť Rusové jejich zemi nejenom anektovali, ale změnili i její demografickou strukturu a dodnes tvoří 30 % populace. (Představme si, že v Česku by žily tři miliony Rusů.) Nicméně sama Evropská unie – na rozdíl od popírání holocaustu – zločiny komunismu nesankcionuje. Tudíž se nikdo nemůže divit, že demontáž ruského pomníku v Estonsku je prvoplánově vnímána jako historický revizionismus. (Měli to udělat revolučně, hned když získali opět samostatnost, přesně jako my se Schwerinem, může si pomyslet český cynik.)

Štěrboholy jsou sice historicky těžko srovnatelné, leč aktuální události tam dopadly o mnoho lépe. I když jméno padlého velitele Prusů na pomníku schází, jeho odhalení se zúčastnili i dnes žijící Schwerinovi potomci.