Rižská škola úspor a vlastenectví
Podobnou lekci Evropa ještě nedostala. Alespoň ne takto v přímém přenosu a s dodatkem expertů, že „tohle se může stát i vám“. Češi by aktuálním ekonomickým problémům Lotyšska, a především léčebným metodám jeho politiků, měli věnovat speciální pozornost. Nejde jen o podobnost obou ekonomik, ve hře je i otázka, jak silné cítí pouto ke své domovině.
Čtvrt milionu - právě tolik lidí odešlo z Lotyšska v uplynulých dvaceti letech za prací do bohatších zemí Evropy. Pak přišla krize, v Irsku či Británii už práce nebyla a minimálně polovička z emigrantů se proměnila v navrátilce.
Teď ale Lotyšsko zažívá další vlnu hromadných úprků do ciziny. Zatím jsou to desetitisíce, nových ekonomických emigrantů ale stále přibývá a nikdo si dnes v zemi u Baltu netroufá odhadnout, kde se vlna zastaví. Odcházejí řemeslníci i inteligence.
A důvod? Stačí si vzít dvě čísla – víc než šestnáctiprocentní nezaměstnanost a dvacetiprocentní propad HDP. Ale konkrétněji, trochu více ze života: už na konci loňského roku vláda o pětinu seškrtala platy všech státních zaměstnanců – tedy i učitelů a zdravotníků. Přibližně stejná část z nich o místo přišla. Rázně se škrtají důchody, všech Lotyšů se dotklo zvýšení DPH z osmnácti na jedenadvacet procent a zrušení spodní desetiprocentní sazby.
Lotyši to vše přijali – alespoň zdánlivě – s klidem a v evropském tisku se dokonce začalo mluvit o houževnatosti a tvrdosti Pobalťanů, kteří jsou po sovětské nadvládě zvyklí přežít cokoli.
Jenže v Lotyšsku aktuálně úsporné řezy pokračují ještě ve větší míře než dosud. Úředníky, učitele a další státní zaměstnance čeká další škrtání platů o třicet procent. Kvůli nařízené třetinové úspoře zdravotnického a školského rozpočtu se v Lotyšsku prakticky každý den zavře další škola či nemocnice.
Škrty ve zdravotnictví přitom bobtnají do mnohem větších problémů. Bezplatná péče už prakticky neexistuje, lékaři vyžadují platby na ruku. Také za většinu léků v lékárnách se platí výhradně ze svého. Až dosud totiž lotyšský stát – podobně jako v Česku – každoročně naléval obrovské peníze do ztrátového systému zdravotního pojištění a ty dnes prostě nejsou.
A tohle už začíná bolet. Kromě pár pouličních demonstrací, ústavní stížnosti několika tisíc seniorů proti škrtům v důchodech a rozčilených komentářích je stále v zemi zdánlivý klid. Možná ale i proto, že ti, kteří dnes ve stále větším množství opouštějí svou zemi, už mají pocit, že slova nic nevyřeší.
Jistě, ten scénář je Česku stále dost vzdálený a možná i nepředstavitelný. Za situace, kdy jsou někteří experti přesvědčeni, že něco podobného se může stát poměrně snadno (s rozpočtovým mínusem 200 miliard tomu není až tak těžké uvěřit), si ale bude i víc a víc Čechů pokládat tu otázku: kdy bych šel i já? A budu až do té chvíle mlčet?
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].