Lodní deník VI. – Jarní opatření

Zákaz zimních čepic přišel zdánlivě rychle.

Pan Pompozzi prý volal do kanceláře už minulý týden, ale až do dnešního rána se mu nikdo nevěnoval. Odpověď na jeho zprávu chtěli kolegové nejspíš odsunout na nejzazší možný den. Dnes si ovšem jeho problému všiml jeden z jednatelů (Pompozzi mu nejspíš musel osobně volat) a bylo nutné s tím něco dělat.

U mého pracovního stolu tak už nějakou chvíli stojí sekretářka. Normálně by prý jen volala, ale má spoustu poznámek s barevně vyznačenými pasážemi, a to se prý, jak jistě chápu, nedá poslat ani e-mailem. Útlá průhledná složka, na které jsem poznal kostrbaté písmo jednatele kanceláře, byla nadepsána jednoduše: Pompozzi / Čepice.

Zatvrzelý producent dobré pětiny zimních čepic v zemi byl prominentním klientem advokátní kanceláře, do které jsem – bez konkrétního životního plánu – po studiu práv nastoupil. Ze spisu jsem pochopil, že různým Pompozziho sporům se kancelář věnuje téměř deset let. Bylo zřejmé, že Pompozzi oplývá spoustou skvělých nápadů, které zdejším advokátům připadají spíše jako malichernosti. Ale protože čepice až dodnes vynášely spoustu peněz, nebylo třeba vztahy s jejich výrobcem jakkoli zpochybňovat. Já jsem navíc proti svému prvnímu klientovi neměl nárok cokoli namítat.

Byznysu se zimními čepicemi se několik desítek let dařilo velice dobře. Teď ale nesměla zůstat ani jedna z nich. Všichni, jejichž podnikání s čepicemi souviselo, se divili, proč jejich zdroj obživy tak nečekaně vyschl. V několika médiích se sice už dříve objevila zpráva, že se zákaz čepic po mnohaletých přípravách blíží, ale nikdo tomu nevěřil. Tedy až do minulého týdne. Na všech televizních stanicích teď jasně říkají „dlouho připravovaná a avizovaná změna“.

Ohrožení veřejného pořádku, které se vyvinulo z nepatrné změny v zákoně, mezitím narůstalo. Každý aspekt života jako by byl stále více ovlivněn náhlou absencí kusu tlusté nevzhledné látky, kterou bylo ještě nedávno možné přetáhnout přes uši, nehledě na estetické preference okolních lidí. První týden se nepokrytě mluvilo o ohrožení soukromého vlastnictví, druhý o nebezpečné krizi a za měsíc už o konci epochy, jak jsme ji dodnes znali.

Přes veškerý křik bylo jasné, že čepice musejí z obchodů nakonec opravdu zmizet. Výrobci čepic se nejdříve ujišťovali, že budou nový zákon odhodlaně porušovat. Jakmile však začali někteří z obchodníků své provozovny zavírat a spořádaně mluvit o nutnosti podřídit se právnímu státu, ostatní brzy následovali. Nejdříve v tichosti, postupně ale stále otevřeněji, až se jednoho dne někdejší výrobci i zákazníci nadšeně setkali u hromadného pálení čepic.

Tomuto trendu ovšem nepodlehl Pompozzi. Jako nejvytrvalejší ze všech vynalezl zdánlivě neprůstřelný způsob, jak svůj byznys udržet. Posledních třicet let – tedy celou dobu, co v zemi pobýval – vyráběl zimní čepice takřka beze změny a bude v tom pokračovat i teď. Všechny čepice ve svých jednatřiceti provozovnách se rozhodl jednoduše polepit státní vlajkou.

Důstojně a správně umístěná státní vlajka se stává státním symbolem. Jakékoli její poničení je tedy trestným činem. Vyvstala zásadní otázka: je trestnější nasazená zimní čepice s nalepenou vlajkou, nebo snaha takovou čepici – a tím i státní symbol – spálit? A co takový trestný čin na trestném činu?

V hromadné konverzaci naší kanceláře mi vyskočí zpráva, ve které mě sám Pompozzi žádá o jedinou věc: abych se zítra brzo ráno místo něj, tj. rovnou jako jeho právní zástupce – plnou moc zasílá kurýrem ještě dnes –, sešel se státním zástupcem, který jej navrhuje obžalovat z veřejného ohrožení.

Do vyhledávače jsem zadal celé jméno pana Pompozziho. Jako první na mě vyskočilo video, kde výrobce čepic mluví o hrdosti. Tuto hrdost prý představují právě státní vlajky řádně nasazené na hlavě. Televizní reportér přikyvuje, pan Pompozzi se usmívá a oba si střídavě nasazují na hlavu různé velikosti nevzhledných pokrývek hlavy, které mezitím Pompozziho pracovnice opatřují samolepkami s národní vlajkou.

Ještě chvíli sedím u počítače a čtu si související článek, který mi webová stránka nabízí. Po dešti se samolepky strhávají snáz, říká v něm zpovídaný odborník na úklid veřejných prostor a dopravních značek. Někdy stačí vlhko a lze jednoduše sundat i více vrstev naráz. Když ale propásnete ten moment, říká člověk otočený na fotce zády, musíte pak použít násilí.

Blog pro ukrácení dlouhé chvíle v karanténě vychází ve spolupráci s Asociací spisovatelů, jejíž členové a členky zdarma přispívají krátkým zamyšlením či úryvkem nepublikovaného díla.