Náročné jak havířina

Minulý týden byl tak nabitý velkými událostmi, že bylo snadné přehlédnout nenápadný příběh, který Česká televize v úterý zařadila do hlavní zpravodajské relace Události. Osmačtyřicetiletý Antonín Honsa se narodil do hornické rodiny v Karviné a sám tradici svých předků dlouho udržoval: nejprve „na armádě“, jak zní přezdívka Dolu ČSA, pak v Dole Darkov a nakonec v poslední dosud otevřené šachtě ostravsko-karvinského černouhelného revíru, Dole ČSM. Když i ten postihl úpadek „havířiny“, stál Antonín Honsa před otázkou, kde najít nové uplatnění. 

Novou práci si našel před čtyřmi lety v karvinském domově pro seniory, kteří se potýkají s demencí nebo dalšími duševními obtížemi. Když díky své unikátní zkušenosti porovnal práci na dole s prací v pečovatelské profesi, dospěl k cennému zjištění. „Je to stejně náročná práce jak havířina. No, v globálu úplně něco jiného, ale je to fyzično,“ říká Honsa a myslí tím například polohování a oblékání klientů, pomoc s hygienou a další úkony. A přidává něco, co je „v globálu“ taky jiné úplně a co naopak na dole nezažil – jak může být péče o druhé náročná psychicky. 

Tato zkušenost je cenná a potenciálně zlomová z několika důvodů. Jednak by minulost a impozantní tělesná konstrukce pana Honsy mohla konečně přesvědčit českou společnost i politiky, že práce v sociálních službách je opravdu tak tvrdá, jak se nám snaží lidé zde zaměstnaní dlouhodobě sdělit. A taky, že dávno neplatí dělení práce na typicky mužskou a ženskou podle její náročnosti a není ani možné těmito rozdíly argumentovat při obhajobě rozdílů v odměňování. Toto dělení mimochodem razili už deklarovaně rovnostářští komunisté. To, že „obtížné, fyzicky a zdravotně náročné, a tedy i mzdově preferované pracovní činnosti mohou vykonávat pouze muži“, konstatovala jedna sociologická studie na konci osmdesátých let. 

Bez výkřiku o tom, že „rovnost nastane, až začnou ženský fárat v dolech“, se neobejdou debaty ani dnes a podobné uvažování se nakonec promítlo i do nedávného rozhodování Fialovy vlády o tom, která povolání si jako náročná zaslouží dřívější odchod do penze. Rovnost spíše nastane, až konečně jako společnost dospějeme ke shodě, že pečovat o druhé lidi je stejně těžké a vyčerpávající jako fárat. A také k logickému závěru, že by to tedy mělo být i odpovídajícím způsobem zaplaceno.