Proč nemám pochopení pro voliče vládní koalice

Měli bychom si udělat pořádek v pojmech. Měli bychom například nazývat celou vládní koalici krajní pravicí. Nese totiž všechny její znaky. Mluví agresivním jazykem, je nacionalistická a zároveň proruská, je proti imigrantům, je protievropská, protidemokratická, protimoderní, nesnáší elity, liberály, nezávislou kulturu a média. Uctívá moc a obdivuje diktatury. 

Vládní koalice je v názorech prakticky totožná například s názory německé strany AfD. Tento týden německý soud rozhodl, že AfD je extremistická strana, a proto ji bude moci tajná služba monitorovat. AfD podle soudu prosazuje cíle, které jsou namířeny proti „lidské důstojnosti jistých skupin lidí a proti principům demokracie“.

 Ale AfD je jen jedna z mnoha evropských stran krajní pravice, nemluvě o amerických republikánech a jejich šéfovi Donaldu Trumpovi. S tím rozdílem, že u nás krajní pravice vládne (a ještě v Maďarsku a částečně v Itálii, tam je však premiérka Giorgia Meloni proevropská a protiruská). 

Když už jsem při úklidu, promyslel jsem si i názor na to, jaký postoj zaujmout nejen k vládní koalici, ale také k jejím voličům. S vládní koalicí je to relativně jednoduché: vím o těch lidech dost na to, abych je nechtěl potkat v noci v tmavé uličce.

 S voliči je to složitější, neboť je jich mnoho a víme o nich málo. Moji vážení kolegové Jan Markoš a Samo Marec navrhují, abychom se alespoň část z nich snažili pochopit a nepřipisovali jim špatné úmysly. Mohou se totiž jednoho dne stát našimi spojenci.

 Je to chvályhodný postoj a rád se budu mýlit, já však za jejich volbou vidím vědomý úmysl prosadit vládu krajní pravice. A ten trvá, protože ani půl roku po nástupu této vlády svůj úmysl – soudě podle průzkumů – nezměnili. 

Jistě, jednoho dne mohou svůj názor změnit, když zjistí, že jim už jejich volba nepřináší uspokojení. I mnozí voliči Adolfa Hitlera se nakonec od něho odvrátili, ale jací lidé to byli v době, kdy ho volili a zůstávali mu věrní? Dobří? 

Psychoanalytik Erich Fromm nepochyboval o tom, že byli frustrovaní, ale z morálního pohledu bylo jejich „utrpení a podřízenost antitezí pozitivního životního cíle“. Důsledek známe. 

Nepřátelé 

Jsem přesvědčen o tom, že motivy voličů vládní koalice jsou spíše psychologické než sociální či ekonomické. A že každý z těchto motivů je natolik osobní, že se nedá zobecnit. Průnikem jejich frustrace je pak to, co nabízí krajní pravice, tedy „antiteze pozitivního životního cíle“. 

Jistě, mnoha, možná dokonce většiny z nich bych neměl důvod bát se v tmavé uličce, ale při veřejném osvětlení ve mně vidí nepřítele. Na Slovensku se myslím takový průzkum nedělal, ale 57 procent republikánských voličů v Americe považuje voliče demokratů za nepřátele (v opačném gardu je to 41 procent, což je však také dost). 

Tito voliči jsou přesvědčeni, že ohrožení ze strany demokratů je tak velké, že opravňuje používat autoritářské metody vládnutí. Myslím si, že toto je i slovenský případ. Mají většinu, ale vládní koalice jim stále vnucuje pocit ohrožení ze strany demokratů, aby mohla s jejich požehnáním vládnout tvrdou rukou.