Co když umřu, a nikdo si na mě nevzpomene? 

Alena Stašková si dodnes pamatuje okamžik, kdy jí na telefonu zabzučela zpráva a v ní byla fotka parte. Jiřímu bylo šestatřicet, měl rád punk rock, bavila ho práce rukama a s oblibou hrál šachy. Hru králů se ale naučil ve vězení, kam se dostal jako velmi mladý, manuální zručnost neuměl úplně uplatnit, protože potenciální zaměstnavatele mohla odradit jeho silná závislost na alkoholu a vzhled, na kterém se podepsala léta na ulici. A tvrdá, energická hudba mu pomáhala zvládat těžký osud, který začal zneužíváním a zanedbáváním v rodině a pokračoval bojem se závislostmi a náročným životem mezi ulicí, záchytkou a léčebnou. 

Paní Stašková se při pohledu na Jirkovo parte rozplakala, přestože to nebyl kamarád ani příbuzný. Šlo o jednoho z prvních klientů brněnského projektu Housing first, v jehož rámci město pomáhalo chudým rodinám a lidem bez domova s bydlením. Jako sociální pracovnice, která v minulosti působila také v největší brněnské noclehárně a centru pomoci, byla s mladým mužem v úzkém kontaktu zhruba tři roky. Smutek prohluboval fakt, že v roce 2020, kdy onemocněl a následně podlehl covidu-19, byl zrovna v nadějné fázi svého celoživotního boje: několik měsíců se mu dařilo nepít, dokázal překonat těžké abstinenční příznaky, dlouho se mu dařilo se nezranit, což se jinak stávalo…. „Život pro něj byl těžký, ale snažil se z toho dostat. Nikdy to nevzdal, byl nezdolný,“ vzpomíná na klienta Alena Stašková. „A je smutné, že zemřel právě v době, když se znovu pokusil postavit na nohy.“ 

Pro sociální pracovnici byl Jiří poslední v dlouhé řadě klientů, kteří „jí“ zemřeli – a s nimiž často neměla možnost se náležitě rozloučit. Jednak proto, že v sociální práci se doporučuje držet si určitý odstup, a to kvůli reálnému riziku vyhoření. Ale taky proto, že desítky lidí, kteří paní Staškové a dalším sociálním pracovníkům prošly pod rukama, neměly řádný pohřeb ani jiné rozloučení. Někteří zemřeli zcela osamocení. V jiných případech byly jejich rodinné vztahy natolik zpřetrhané, že o ně příbuzní neměli zájem ani v okamžiku úmrtí. Vznikla tedy potřeba lidem na okraji společnosti důstojné rozloučení uspořádat. Tyto obřady se v Česku odehrávají stále častěji a jsou signálem dalšího kroku zdejší společnosti směrem k větší citlivosti.  

Aby zaznělo jméno 

Sandra Silná působí jako farářka Církve československé husitské v Brně a zhruba ve stejné době, kdy Alena Stašková uvažovala, jak se vyrovnávat se smrtí svých klientů, přemýšlela nad tím, že by v proslulém funkcionalistickém kostele v místní Botanické ulici sama uspořádala obřad pro opuštěné a zapomenuté. Inspiroval ji farář Starokatolické církve Petr Jan Vinš, který podobné obřady vede od roku 2022 pro občany Prahy 3 na pražských Olšanských hřbitovech. „Všimla jsem si toho na Facebooku a přišlo mi to jako skvělý nápad. Říkala jsem si, že bych ráda dělala něco podobného,“ vysvětluje Sandra Silná. Uprostřed těchto úvah se na ni obrátila Alena Stašková s několika kolegyněmi ze sociálních služeb s prosbou, jestli by pro Jirku a další jejich klienty něco nevymyslela.