Nevím, co syn bude říkat, až mě pustí. Jestli se bude divit, že kolem nejsou policajti

„Já bych nekradla. Nikdy. Ani rohlík. Jenže ty drogy…“ vypráví asi třicetiletá žena v šestičlenné skupince, která stojí před věznicí ve Světlé nad Sázavou. Je odpoledne, chladný dubnový den. Odsouzené ženy se spolu s vychovatelkami vracejí z vycházky. „Ty drogy…“ nedořekne už. Přeruší ji zaměstnanec vězeňské služby, který vyšel ze dveří a vyzval část z nich, aby vstoupily dovnitř.  

V hloučku před budovou zůstává i žena, která začala mluvit o zkušenosti s drogami. „Ty drogy jsou hrozný – už jsem kvůli tomu měla podmínku a soudy, teď už mě ale poslali sem,“ pokračuje, jakmile se dveře zavřou. „Teď si to tady odsedíte, ale skutečný trest přijde až tam venku,“ odpovídá vychovatelka. „Budou na vás koukat skrz prsty, i do práce ve skladu budou chtít výpis z rejstříku trestů. Musíte se obrnit, musíte se na to připravit, ať vás tu nemáme po pár měsících zase zpátky,“ říká upřímně, ale dobromyslně.  

Ví, o čem mluví, recidiva v Česku je jednou z nejvyšších v Evropě. Až tři čtvrtiny lidí, kteří si odpykali trest ve vězení, se do něj v průběhu života vrátí. Lidé, kteří opustí vězení, se často ocitnou bez zázemí, bez prostředků a se společenským stigmatem. Vězeňkyně si na důkaz toho povzdechne a řekne „já vím“. Pak už se dveře otevírají a vchází i zbytek. Vstupní chodba je nevelká, dominuje jí bezpečnostní rám a pás se skenerem. A za ním zelená brána – katr.  

S tiskovou mluvčí věznice Ladou Příbrskou ale po kontrole a připnutí cedulky „Návštěva“ míříme na místo, které jako by do strohého prostředí nepatřilo. Na oddělení, kde vězněné ženy žijí společně se svými děti v předškolním věku. Mluvčí po cestě vysvětluje, jak celý program funguje. „Ale to uvidíte za chvíli sama. V Česku je recidiva 60–70 procent. Na tomhle oddělení je to asi jen deset,“ sdělí pozoruhodné číslo, které potvrzuje oboustrannou důležitost kontaktu s dětmi, ale zatím se příliš neodráží ve změnách zdejšího systému. 

Doma ve vězení 

Pak otevírá dveře s obrázkem krtečka a hned za nimi nese mladá žena holčičku zabalenou v ručníku. „Byly jste se vykoupat?“ ptá se Příbrská. „No jo, malovaly jsme barvami,“ směje se. Je v civilu, na rozdíl od jiných oddělení na sobě nemá vězeňské oblečení. Útulná, přitom prostorná chodba rovněž vypadá jinak než zbytek vězení: na stěnách jsou obrázky, z místností se ozývá ruch a dětská slova.  

Přicházíme do pokoje šestadvacetileté Sandry, která je ve vězení spolu se svým téměř dvouletým synem. Ten po obědě tvrdě spí. V místnosti je několik skříněk, malá lednička, velká postel pro matku a malá pro dítě. Na poličce fotky a obrázky. Všude hračky a plyšáci. „Já jsem byla jako teenager závislá na pervitinu. Hned jak jsem byla plnoletá, odešla jsem od rodičů, rozešla jsem se s přítelem,“ začíná Sandra vzpomínat. Střední školu, obor propagační design, opustila a pak začala drogy i prodávat. Právě za to ji před několika lety soud poslal do vězení. Byla však těhotná a soudce jí povolil roční odklad. Když měla nastoupit do věznice, byla těhotná znovu a dostala další odklad.  

Do vězení ve Světlé, kam byla odsouzena na 3,5 roku, tak přišla až loni v létě a její malý syn s ní. „Jsem už čtyři roky čistá a dokázala jsem si díky odkladům zařídit normální život. Mám manžela, máme byt,“ vysvětluje. Starší dcera žije u její maminky a Sandra doufá, že po návratu ji získá zpět do péče. „Půlku trestu mám příští rok v únoru a doufám, že mě propustí na podmínku,“ říká. A jak její téměř dvouletý syn zvládá život ve vězení? „Určitě neví, že je ve vězení… Děti v tomhle věku si myslí, že tady je doma,“ říká.

Ve věznici mají pestrý program: malují, cvičí, mohou jezdit na výlety a kdykoli mohou na hřiště a do herny. „Nevím, jak to bude venku, až odejdeme – jestli se bude třeba divit, že všude kolem něj je jiné prostředí. Hodně přemýšlím, jak mu tady je,“ přiznává pak. Na odchod z věznice se připravuje s psycholožkou, zároveň se v oddělení spolu s dalšími učí, jak se o dítě starat. Ženy musí být vzhůru a připravené v sedm ráno, kdy je přijde zkontrolovat služba; děti mohou spát dál. Pak jedna z nich odchází do kuchyně vařit pro děti. Po snídani začíná dopolední rozvrh – s pomocí vychovatelky vymýšlejí, co budou společně dělat.