0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst
Kultura12. 6. 2019

Je Černobyl opravdu nejlepším seriálem všech dob?

Vtahující minisérie HBO začíná ke konci příliš deklamovat pravdy

Kdyby byla HBO vojevůdce, právě by slavila bravurní strategické vítězství. Tristní finále, v němž se do sebe zbortil doposud vlajkový seriál této kabelové stanice Hra o trůny, se jí podařilo odstínit přesně načasovaným uvedením minisérie Černobyl. Drama pojednávající o havárii v jaderné elektrárně doslova explodovalo - a stal se z něj divácký i kritický hit téměř bezprostředně po odvysílání prvního dílu.

S každým dalším pak fanoušci na sociálních médiích chválili temnou atmosféru, realismus a věrohodnost. Po tom pátém, závěrečném ho pak minulý týden sto čtyřiceti tisíc hlasujících vyneslo v hodnocení filmové a televizní databáze IMDb vlastněné společností Amazon na špici nejlepších seriálů historie. S 9,7 body z 10 možných přeskočil i takové fenomenální kousky jako Perníkový táta (9,5), Planeta Země (9,5), nebo zmíněná Hra o trůny a The Wire (9.3). Ano, Černobyl je v mnohém nepopiratelně výjimečný, ale zároveň přeceněný.

Atraktivní obraz

↓ INZERCE

Existuje několik důvodů, proč Černobyl tak oslovil publikum - a na začátek autorka textu předesílá, že ji bavil. Jako seriál má v rukávu silnou kartu. Tam, kde tvůrci musí sáhnout do fantazie, má k dispozici v mnohém nepřekonatelné skutečné drama/katastrofu/horor. Obrovský příběh s mnoha rovinami od osobních tragédií po tragédii národa, který už jich v minulosti několik prožil. Navíc na pozadí běží nepřekonatelné politické drama pozdního socialismu; patologického režimu, o němž už divák ví, že v době výbuchu v Černobylu pomalu směřuje k vlastnímu epochálnímu rozpadu. Ve zkušených rukou je to téma k nezaplacení.

Ukázalo se, že autor scénáře Craig Mazin do velké míry takové má, i když to zdánlivě na první pohled nevypadá. V jeho filmografii figurují pokračování hororových parodií Vřískot, pokračování ze řetězu utržené Pařby ve Vegas nebo variace na pohádkové téma Lovec: zimní válka. Po Černobylu má rozdělaný reboot akční komedie Charlieho andílci. Hodně se tak diskutovalo o tom, jak je možné, že scenárista odlehčených žánrů, které nijak nenaznačovaly inklinaci k realistickému dramatu o jaderné katastrofě, je najednou pod jedním takovým podepsaný. Co ale Mazinova filmografie ukazuje především, není slabost pro odlehčenou zábavu, nýbrž schopnost pohybovat se mezi rozdílnými žánry a znalost jejich pravidel.

Filmově sebereflexivní meta Vřískot je ideální trénink, na němž je možné si osvojit a testovat pravidla vyprávění i žánrů nebo jejich porušování. Z podcastu pro scenáristy nazvaném Scriptnotes, který Mazin provozuje od roku 2011 s dalším scenáristou Johnem Augustem, je patrné, jak dobře zvládá řemeslo, jak uvažuje o scénáři, vyprávění i dramaturgii, jak dokáže být inovativní. A zároveň pragmatický. A že jde o inteligentního scenáristu – absolvoval psychologii na Harvardu – s ambicemi i realistickým pohledem na filmový průmysl. Nedávná epizoda Scriptnotes rozebírá motivaci postav jako dramaturgický prvek a to, jak pracovat s tím, když má každá postava něco jiného v sázce. A právě Černobyl je celý o rozdílných a protichůdných sázkách.

Černobyl je vypravěčsky jako pečlivě sestavený mnohostěn. Každý díl přenáší pozornost na jiného aktéra katastrofy a jejích následků, od nejvyšších politických pater po obyčejné Rusy. Přestože se jednotlivé linky prolínají napříč díly, každý z nich má zároveň jakéhosi hlavního hrdinu. Jeden je věnovaný převážně požárníkům, jejich ženám a obyvatelům městečka Pripjať postaveného jako obslužný servisní satelit pro jadernou elektrárnu. Jiný politické věrchušce a akademikovi Valeriji Legasovi, další horníkům, čtvrtý stovkám tisíců likvidátorů, lidem povolaných do oblasti, aby pomáhali likvidovat následky havárie, a poslední systému samotnému v podobě soudu. Výsledkem je mnohovrstevnatý, atraktivní obraz nabízející přehledné informační přesycení o události, o níž se v minulosti hlavně mlžilo a lhalo.

V podstatě detektivka

Není to také příběh vyprávěný seshora. Technický, soustředěný jen kolem elektrárny jako epicentra. Nabízí identifikaci prostřednictvím osobního. Ostatně začíná aktem z nejosobnějších – sebevraždou Legasova. Po něm následuje pohled do ložnice manželské dvojice, jejichž nenarozené dítě později zemře na ozáření. Bolestivě, až nedívatelně osobně pokračuje třeba očima řadového vyjukaného mladíka z Kyjeva, který spolu s veterány z Afghánistánu likviduje kontaminovaná zvířata, jež zůstala v oblasti po evakuaci obyvatel. A ztělesňuje devastující trauma, které Černobyl zanechal – duševní, fyzické, národní.

Černobyl Autor: HBO

Divák tak má pocit exkluzivního přístupu na místo činu. Dovnitř události, kterou jen málokdo prožil na vlastní kůži, ale která přitahovala a přitahuje svojí apokalyptičností a nepochopitelností. Přibližuje to, co stále fascinuje jako téměř nadreálná událost, k níž neexistuje srovnání a jejíž následky si neseme dodnes. Černobyl sice začíná jako fyzický tělesný horor a jako horor i částečně pokračuje - ale dominantním žánrem je tu v podstatě detektivka. Vědci vyšetřují příčiny havárie, rozkrývají stopy, rekonstruují, zpovídají více či méně věrohodné svědky, z nichž mnozí budou lhát, aby si zachránili krk. Nebo proto, že lež je hlavní nástroj v zemi, kde se nesmí říkat pravda. Zločinec je tu navíc velmi specifický.

Jako bonus pak detektivka pokračuje po skončení každého dílu, kdy si divák inspirovaný tím, co viděl, dohledává informace o události, pustí si dobové zpravodajství, najde si příběhy lidí, detaily, možná si přečte vědecké zprávy, možná knihu Modlitba za Černobyl, z níž seriál zásadně vychází. V Česku to bylo patrné na vlně rozhovorů a vyjádření předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dany Drábové, která Černobyl zažila jako čerstvá absolventka školy a mohla nabídnout i expertízu jaderné vědkyně na to, jak věrně pracuje seriál s fakty.

Pro přijetí seriálu byl tak charakteristický právě hlad po pohledu dovnitř, za oponu. I když se o Černobylu v 90. letech například v Česku psalo, ucelený obraz se všemi detaily a bez zatajování stále neexistoval - nebo už po něm nikdo v převratné době ani nepátral. Tohle Černobyl překlenuje, když mluví srozumitelně a vypravěčsky atraktivně o zatajovaných a složitých věcech, ať už vědě nebo politice.

Autor: HBO

Ještě důležitější je nicméně pocit sdílení nebo dokonce jakési katarze, kterou seriál nabídl. Mnozí obyvatelé bývalého východního bloku si Černobyl intenzivně pamatují – stejně jako si pamatují lži, kterými se vyznačoval totalitní systém, jejž seriál vykresluje. Je určující událostí na horizontu paměti všech, kteří už brali v roce 1986 rozum. Dodnes se diskutuje o tom, zda a případně jaké následky neviditelný radioaktivní mrak valící se přes Evropu zanechal na imunitních systémech obyvatel Československa.

Téměř v každé rodině je příběh o rodinném výletu s dětmi na louku mezi kvetoucí pampelišky zrovna v době, kdy to bylo nejrizikovější, ale stát jim to zatajil. Pamatují si jej i obyvatelé tehdejší Západní Evropy, kteří o havárii věděli víc než ti, které ohrožovala nejvíc. U pamětníků tak seriál vyvolává různé druhy emočních reakcí a vzpomínek. Zvláštní druh katarze pak nabízí třeba pro příbuzné likvidátorů. Jim sice stojí pomník u Pripjati, ale jinak byli zapomenuti.

Nejblíž pravdě

Díky seriálu je zároveň reálnější, bližší, uchopitelnější i tak transformativní moment jako rozklad a rozpad Sovětského svazu. Srozumitelným vykreslením destruktivního politického systému deformujícího charakter a založeného na strachu, poslušnosti a naprostém nezájmu o jednotlivce. Právě autentickým zachycení absurdity sovětské totality, v níž realitu určovala propaganda a trvání na obrazu neomylného impéria, je v souvislosti se seriálem vyzdvihováno nejvíc.

Obyvatelé bývalého Sovětského svazu na internetu zmiňovali, jak pozoruhodně se seriálu podařilo evokovat prostředí, dekor, byty. Stejně tak celou havárii a její likvidaci se podle přímých účastníků podařilo zachytit výjimečně dobře. „Z toho, co jsem viděl, usuzuji, že je minisérie nejblíže pravdě ze všeho, co bylo dosud natočeno. I když je to stále vzdálené realitě, kterou si pamatuji,“ řekl například v rozhovoru pro Rádio Svobodná Evropa Sergej Mirnyj, který pracoval v kontrolním centru a byl jedním z mužů, kteří odstraňovali radioaktivní grafit ze střechy vybuchlého reaktoru.

Autor: HBO

Podobně silné je vykreslení totalitní reality. Ale zároveň v tomhle ohledu není vše neproblematické. Výstižně to popisuje časopis New Yorker v článku What HBO Chernobyl Got Right, and What It Got Terribly Wrong. Autor upozorňuje, že největší slabinou je vykreslení vztahu Sovětů k moci. Mezi příklady, které článek zmiňuje, jsou naivní dotazy Legasova na fungování sovětského politického aparátu, přestože byl od mládí součástí systému a stoupal na kariérním žebříčku přesně díky tomu, že v systému bezchybně fungoval a rozuměl mu. Že si jej osvojil.

Nebyl vyčleněným hrdinou jdoucím proti jako Don Quijote, jak jej stvořili scenáristé. A změna jde za autorskou licenci, kdy tvůrci ve jménu vytvoření dramatu sáhnou po zkratce nebo realitu upraví. Dotýká se fundamentální pokřivení reality, o níž chce seriál co nejvěrněji vyprávět. „Rezignace určovala život v Sovětském svazu, ale rezignace je depresivní a netelevizní podívaná,“ píše New Yorker, „tvůrci si tak představují konfrontaci tam, kde byla nemyslitelná – a tím překračují hranici mezi vyčarováním fikce a vytvářením lži“.

Téma pravdy a lži je přitom ústředním tématem série. Co stát zatajoval a co se skupinka vědců snažila rozkrýt i za cenu osobních obětí. New Yorker podotýká, že scenáristé s pravdou a lží nepracují tak, aby ukázaly, jak s ní skutečně nakládala propagandistická sovětská mašinérie – „znemožňování vědění, nahrazování faktů myšlenkovou drtí a svěření státu monopol na definování neustále se měnící reality“ –, ale aby odpovídal parametrům katastrofického filmu, kdy proti sobě stojí jasně definovaní zastánci pravdy a zastánci lži, kteří se střetnou a budoucnost Evropy.

Tak trochu Perry Mason

Zmínka o přizpůsobení komplexní reality přehledné mřížce katastrofickém filmu se dotýká širší formální slabiny Černobylu, která z něj dělá seriál atraktivně a sebevědomě odvyprávěný, ale nikoliv – a hlavně ke konci – inovativní a zlomový. Naopak je v mnoha ohledech konvenční. Vypravěčsky scenárista maximálně myslí na divákovo potěšení.

Což přináší brilantní momenty, ale také pohodlí osvědčených formulí. Konvenční je seriál právě ve zmíněné černobílé konstrukci hrdinů a heroismu, kdy je Legasov představen jako osamocený bojovník proti systému, který přežívá díky kombinaci naivity a znalostí. Přitom Legasov ani nebyl expertem na jadernou energetiku, jenže jeho kolegové měli v době havárie dovolenou a on jediný byl na telefonu. Což nesnižuje nijak jeho zásluhy na odvrácení ještě větší katastrofy, ale podtrhává koncept přehledného a nekomplikovaného hrdinství. U soudu se z něj pak stává tak trochu Perry Mason.

Autor: HBO

S tím souvisí vykreslení vztahů mezi postavami v duchu žánrových klišé. Z Legasova a Borise Ščerbiny, místopředsedy Rady ministrů, kteří stojí zpočátku proti sobě, se postupně stávají nepravděpodobně idyličtí spojenci a vlastně spiklenci, kteří se podporují v boji proti „vrchnosti“. Seriál tak postupně ztrácí ze zřetele fakt, že Ščerbina byl součástí oné vrchnosti, vůči níž se staví jako člověk, který pod vlivem vědeckého racia prozřel a pochopil iracionalitu toho, v co věřil. V závěrečné epizodě sdílejí oba muži během přestávky soudního přelíčení až absurdní, něžný moment porozumění dvou starých brachů, kteří si prošli neopakovatelnou zkušeností a dokážou se v krizové chvíli podržet. Když Legasova, který před soudem řekl, co neměl a upozornil na zásadní podíl viny sovětského státu na katastrofě, odváží KGB, oba muži si vymění melodramatický pohled.

Závěrečná epizoda rozkročená mezi soudem hledajícím obětního beránka a flashbacky k osudovým událostem 26. dubna, které první díl naznačí a poslední dořekne, je ostatně příznačná, i co se týče stoupající tendence k deklamování „pravd“ o sovětském režimu a jeho fungování. Postavy v konfrontacích jeden na jednoho nebo dva na jednoho – ke dvěma mužům se nejčastěji přidává fiktivní figura vědkyně Chomjuk, která pomáhá s hledáním pravdy – pronášejí shrnující chytlavé věty denuncující sovětskou realitu. O ponížení země, která to nejvíc ze všeho nechce být ponížená, o zemi, kde děti umírají, aby jejich matky mohly žít, o zlé KGB…

Co bylo na začátku jemnější a implicitnější do té míry, že fungovalo jako nehysterické a objektivní vykreslení režimu, který byl ve Spojených státech léta chápaný hystericky, je stále více prezentováno coby až příliš přehledná moralita. A občas dokonce jako socialistický kýč – polonazí mužici pijící vodku, převržený kyblík a pohled na odtokový kanálek ve vydlaždičkované místnosti, kam je Legasov po momentu pravdy u soudu odveden, přičemž do dveří jej samozřejmě hrubiánsky popostrčí jeden z policistů. Často oprávněné nadšení z autentického zachycení komplikované, zkorumpované a neúprosné reality totalitního režimu se tak střetává s tím, jak seriál pracuje s již ustanovenými a srozumitelnými obrazy, které o dané realitě divák má.

Černobyl vzbudil obrovskou pozornost, aktivoval vzpomínky i osobní investice. Vyvolal debaty. To je na něm nakonec to nejcennější. Podstatně cennější než jeho diskutabilní pozice na vrcholu pomyslné hitparády, která je spíš číselnou hrou a odrazem jisté nevyhnutelné tendence k masovosti v přijímání popkultury. Nad Černobylem se dá debatovat nejen o sovětské realitě a jejím zachycení, ale i o limitech a možnostech, které v tomhle ohledu komerční seriál vůbec má  - a co od něj vlastně můžeme realisticky čekat. Na internetu koluje fotka s chlapíkem sedícím v parku před cedulí s nápisem: „Černobyl je přeceňovaný. Přesvědč mě, že ne.“ Podobnou výzvou končí i tento text.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Zraněné SlovenskoZobrazit články