Město jako vyprahlý terč

Otočím kohoutkem v takřka luxusní hotelové koupelně. Voda tentokrát vytryskne, což v centru Ulánbátaru není nikdy stoprocentně zaručené, jenže pouze ledová. Protočila jsem sto litrů a čekala na vlažnou vodu víc než deset minut. Následující týden jsem se raději sprchovala studenou, což ulánbátarští „plýtvači“ v panelákových bytech nedělají: každý z nich denně spotřebuje průměrně 260 litrů vody. Běžný obyvatel jurtovišť kolem centra mongolské metropole přitom žije z pouhých sedmi litrů vody na den.

Sedm litrů denně – tři v mongolském suchu vypiju, ve dvou si umyju věčně zaprášené ruce a obličej… a ve zbylých dvou bych jako obyvatelka jurty musela vyprat prádlo, vykoupat se, umýt nádobí, děti a ovoce a uvařit z nich rodině polévku. Ještě že většina latrín v okolí jurt, kruhových stanů, není splachovací; na to už by denní příděl vody nestačil. Navíc není jisté, že bych nějakou vůbec získala – podle posledních údajů Rozvojového programu OSN (UNDP) má v dvouapůlmilionovém Mongolsku přístup k pitné vodě jen 66 % obyvatel, podle humanitární organizace World Vision pouze 36 % obyvatel.

Dnešní západní svět zajímá ekonomická krize v USA, cena ropy a problematika biopaliv. Voda počká – byla tu dřív, bude tu i dál. Obyvatelé Asie už dávno vědí, že to není tak jednoduché. Číňanům před očima vysychá Žlutá řeka, jejíž tok se v roce 1997 dokonce na sedm měsíců úplně zastavil. Mongolsko má sice čisté vody dost, ne však tam, kde ji potřebuje. Jezero Hövsgöl při hranicích s Ruskem skýtá bohaté zásoby, jenže lidé bydlí jinde. V Ulánbátaru, jehož obyvatelstvo se za poslední tři dekády ztrojnásobilo, vody ubývá.

Hrdí pastevci míří do měst

Když prokličkujeme z věčného dopravního chaosu centra metropole, ocitneme se v jurtovišti, které se táhne až k obzoru. Ulánbátar připomíná lukostřelecký terč (ostatně jako mnoho „rozvojových“ měst) – čím dále od středu se trefíte, tím méně bodů získáte. Rozdíl mezi centrem a periferií je obrovský. Kolem mizerné silnice, kterou křižuje náš džíp (vyhýbáme se nejen výmolům, ale i kravám a psům, ať živým nebo mrtvým), posedávají před dřevěnými chajdami a zaprášenými jurtami důchodci a prodávají v pytlích černé uhlí, ačkoli jejich usmolená vnoučátka už pobíhají venku v tričkách a v závěji odpadků válejících se podél pomyslné krajnice sbírají plastové láhve, které pak prodají do sběrny. Je to zřejmě jediný funkční způsob úklidu a snad i recyklace ve městě. Když kluky s nůšemi PET láhví míjíme, přestávají pracovat. Oni by se přece k hrabání v odpadcích nesnížili! Mongolové jsou hrdí. A poctiví; když jsme na tržišti zapomněli část koupeného zboží, běžela za námi prodavačka s taškou a volala, že se nechce na náš úkor obohatit.

Někdejší nomádi se do Ulánbátaru stěhují v touze po moderním životě bohatých Američanů, který viděli v televizi. Zatímco v Evropě a Severní Americe lidé podobným způsobem mířili do měst před 150 lety v dobách industrializace, rozvojový svět je týrán cestovní horečkou zvanou urbanizace až teď. Města proto stále rostou – zatímco roku 1950 v nich bydlela třetina obyvatel Země, dnes je to více než polovina.

Obyvatelé Mongolska už nechtějí závodit na koních a dojit jaky. Touží po džípu a domu, který má základy a nedá se složit jako jurta. A nechtějí je zadarmo – rádi by si na ně vydělali prací, ale placenou, ne jako když se ve stepi namáhají za jídlo a pár drobných stržených za prodej masa a kumysu. V Ulánbátaru, kde nyní žije milion lidí, však pro nekvalifikované pastevce moc práce není. Snaží se proto i s rodinami přežít na okraji města – dokud nepřijde léto. Pak mnozí marný boj o obživu vzdají, sbalí stan a odjedou za zbytkem rodinného klanu zpět do stepi, aby se na zimu zase vrátili.

Tak se Ulánbátar (a vlastně celé Mongolsko) stává jevištěm, na němž defilují problémy rozvojového světa jako na přehlídce. Jedním z největších je právě voda.

Příroda se zlobí a Tuul vysychá

Sainbayr je bývalý nomád, který přišel do města za prací. Uprostřed vyprahlého jurtoviště posedává na prázdných barelech ve frontě před jednou z veřejných studní. Má na sobě holínky, tepláky a děravý svetr. V jeho nehybné tváři s ostrými rysy se neobjevuje ani náznak úsměvu.

„Pro vodu musím jezdit dva kilometry od domova,“ říká. „Z Tuulu bych ji nebral, i když ostatní to dělají. Lidi v řece myjí auta, perou tam prádlo. Proto se příroda zlobí a Tuul do několika let vyschne.“

Tuul je skutečně nemocná řeka: na horním toku hyne vegetace, břehy proto erodují a koryto je stále mělčí. Na dně spočívají tunové zásoby rtuti a kyanidu, vypouštěné desítkami zdejších legálních i nelegálních zlatých dolů. V Ulánbátaru pak katastrofu prohlubují kyselé deště způsobené tím, že většina obyvatel topí uhlím a město halí šest měsíců v roce příkrov smogu. Mnoho ryb v Tuulu nenajdete, alespoň ne těch živých.

Většina obyvatel stanových předměstí chodí pro vodu pěšky. Pokud se jim podaří najít práci, pak ji obvykle sežene muž, takže starost o nošení vody paradoxně připadá na fyzicky slabší členy rodiny. Děti často musejí v třicetistupňových mrazech čekat ve frontě na vodu a nezřídka přijdou pozdě do školy. Protože se pro vodu nevyplatí chodit každý den, nemohou si zdejší lidé dopřát ani absolutní minimum doporučené OSN i Světovou bankou – 20 litrů na osobu denně. Pro srovnání: průměrný Evropan spotřebuje zhruba 300 litrů vody denně a Američan dokonce dvakrát tolik.

Studna, u níž stojíme, vznikla stejně jako mnoho ostatních díky penězům z rozvojové pomoci, která míří do Mongolska i z ČR. Čistá voda však nemusí z podzemí proudit věčně. Špinavá není jen řeka Tuul, ohrožená je i spodní voda v její nivě. Město se totiž skoro vůbec nestará o odpad; k znečištění, které způsobuje průmysl, se připojují latríny v různém stupni rozpadu a četné skládky plné zvířecích mršin.

Niva Tuulu je hlavním zdrojem vody pro celé město. „Veškeré zásobování je zajišťováno pomocí hlubinných vrtů. V jímacích oblastech vrtáme dvacet až čtyřicet metrů hluboko, abychom našli spodní vodu na puklinových systémech, kam proudí z okolí,“ vysvětluje Dalibor Slavík, zaměstnanec pražské firmy, která v rámci rozvojové pomoci zajišťuje pitnou vodu v nově osidlovaných částech Ulánbátaru.

Vybudování jedné studně stojí zhruba 25 000 dolarů a voda z ní zásobuje tisíce lidí v okolí. Právě nejchudší obyvatelé, kteří nemají doma vodovod, platí za vodu nejvíc; ta ze studny stojí osmdesátkrát více, než kolik za ni státu odvádějí elektrárny nebo důlní společnosti. Největší ulánbátarská tepelná elektrárna například každou hodinu spotřebuje 1100 tun vody – a to by bylo, aby nedostala množstevní slevu.

Pošramocený koloběh vody

Přelidnění, globální oteplování, plýtvání vodou, její nadměrné užívání a znečišťování. To vše způsobuje úbytek strategické tekutiny a obnovitelného zdroje energie, jehož zásoby nejsou konečné. Ulánbátarské vrty zatím zásobuje nejen vysychající řeka, ale také letní srážková voda a v zimě tání sněhu. „Obojího je rok od roku méně,“ je si po šesti letech strávených v Ulánbátaru jist Dalibor Slavík.

Na venkově je to s vodou ještě horší než ve městech. Stejně jako některé části sousední Číny a Ruska prochází totiž i Mongolsko dlouhodobou aridizací a desertifikací, tedy procesy vysoušení a šíření pouští. V letech 2003 až 2007 vyschlo v Mongolsku téměř 4000 potoků, říček a jezer. Děje se tak zejména kvůli změnám teplot ovlivňujících vypařování, výchylkám v průměrných srážkových úhrnech i kvůli nezodpovědné těžbě dřeva a chovu dobytka. Žíznivá a hladová stáda spásají trávu často i s kořínky a dovolují tak písku nekontrolovatelně se šířit.

V zemi působí stovky rozvojových organizací a firem, které v rámci humanitární pomoci staví studny, čistí vodu a zvyšují povědomí o tom, jak ji užívat. Mongolsko samo jim však hází spoustu klacků pod nohy. V zemi s nerozvinutou infrastrukturou, všudypřítomnou korupcí (kolikrát už se za „rozvojové“ peníze vrtaly studny pro soukromé hotely!), nesmyslnou byrokracií a bídnou legislativou se těžko plní dobrá předsevzetí.

Humanitární pomoc přesto řadě zdejších lidí přináší alespoň trochu snesitelný život. Na skutečnosti, že pitné vody na světě přes veškeré tání ledovců ubývá, však mnoho změnit nedokáže.

Mise H2O

Mongolsko pro ČR představuje jednu z osmi prioritních zemí v oblasti rozvojové pomoci – mezivládní dohoda byla podepsána na pět let, od roku 2006 do roku 2010 budou z ČR do Mongolska přicházet rozvojové projekty i finance. Jejich objem je ovšem řádově nižší než u „starých“ zemí EU – za rok 2007 činil přibližně 57 milionů Kč.

Mongolsko se stejně jako ostatních 190 států OSN zapojilo v roce 2000 do kampaně Rozvojové cíle tisíciletí (MDG), v jejímž rámci se zavazuje, že do roku 2015 sníží počet lidí bez přístupu k pitné vodě o polovinu. V té době vzroste podle odhadů Světové banky počet obyvatel v Ulánbátaru na 1,4 milionu. Všichni budou soupeřit o vodu a budou také potenciálními znečišťovateli. Otázkou je, zda do té doby v regionu ještě nějaká pitná voda zůstane.

Autorka je spolupracovnicí Respektu.

Reportáž byla pořízena během autorčina týdenního pobytu v Mongolsku díky podpoře Rozvojového programu OSN (UNDP). Článek vyšel v Respektu 23/2008.