Nebezpečný národní sport

Pije se na celém světě – ale různě. V Česku do sebe elektrikář po šichtě kopne čtyři piva a nikoho by ani nenapadlo nazvat ho alkoholikem. Kdyby totéž dělal Američan v rozvodovém řízení, soud mu zamezí v přístupu k dětem a šupem ho odlifruje na setkání Anonymních alkoholiků. Když si dá čtyři piva Mongol, jeho kamarádi se o něj začnou bát. Jak je možné, že Chuluun dneska pije tak málo? Doneste mu někdo stakan Čingis vodky!

Šťastný Nový rok

Mongolové každý rok spotřebují přes devět litrů čistého alkoholu na hlavu, Češi podle údajů Českého statistického úřadu z roku 2007 o litr víc. Jenže podle odborníků je rozdíl, zda do sebe člověk lije pivo, nebo tvrdý alkohol.

Láhev nejméně kvalitní samohonky se dá v Mongolsku koupit za 1 000 až 1 200 tugriků, ani ne dvacet korun. Kupují ji hlavně bezdomovci živící se sběrem plastových láhví, které prodávají do sběrny za 20 tugriků za kus. Ale po letošním Novém roce si většina Mongolů zatraceně rozmyslí, kde a od koho si pálenku pořídí.

Při oslavách Silvestra si totiž lidé v baganuurském distriktu přihýbali vodkou s příměsí průmyslového lihu, která nebyla úplně košer. Nejméně patnáct pijanů na otravu etanolem umřelo, desítky dalších skončily v nemocnici.

Novoroční incident konečně přiměl vládu, aby s dlouhodobým problémem alkoholismu něco dělala. Ale rychlé reakce nejsou vždy nejrozumnější. Dokud se nezjistí, odkud špatná vodka pochází, vyhlašujeme zákaz prodeje alkoholu, pravili mocní.

Bohatí občané si samozřejmě udělali zásoby dopředu, zatímco chudinu prohibice, jejíž délku trvání nikdo nedokázal odhadnout, inspirovala k výrobě další samohonky a k pití voňavek a technického lihu, jak se to prý v Mongolsku dělalo v 80. letech minulého století. Turisti a taxikáři si přesto pochvalovali, jak klidné a krásné je město bez věčných ožralů – a nebyli jediní, kdo byl s prohibicí spokojen.

Podle vládních novin Mongol Messenger během krátké prohibice poklesla kriminalita v mongolské metropoli Ulánbátaru z 50 až 60 případů denně ani ne na polovinu.

Také nemocnice měly na JIP i na standardních úrazových odděleních podstatně méně práce – mimo období prohibice prý totiž z průměrně 210 ošetřených denně přijde 70 procent lidí s úrazem v důsledku nemírného požití alkoholu. Za pár dní však policie objevila hnízdo pajcované vodky, palírnu Gan Galuut. Začala její výrobky stahovat z trhu a postupně na něj vracet pivo a pak i kořalku. Po čtrnácti dnech byly obchody zase plné láhví a ulice plné střepů.

Teprve na základě úmrtí tolika lidí najednou se začaly v mongolském parlamentu hýbat ledy. Uvažuje se o velkém snížení počtu míst oprávněných prodávat alkohol a o novele zákona o reklamě, podle níž je zakázána veškerá propagace alkoholu v médiích.

Vypálíme červa

Jak ve své rok staré zprávě Zaměstnanost a chudoba v Mongolsku zmiňuje OSN a mongolská vláda, v průzkumu Světové zdravotnické organizace uvedlo 34 procent mužských dotázaných, že v minulém roce jim nemírná konzumace alkoholu, případně kocovina alespoň jednou zabránila jít do práce či do školy.

Alkoholismus v Mongolsku také přímo souvisí s chudobou a mírou nezaměstnanosti obyvatelstva. Zajímavé je, že jakmile Mongolové odjedou za prací mimo svou republiku (mnoho jich jezdí i k nám – podle dat Českého statistického úřadu žilo k 30. září 2007 na území ČR 5 176 Mongolů), jsou v zaměstnání velmi úspěšní. Důvod? Přestanou pít, protože se vymaní z vlivu okolí.

Když se roku 1924 stala čerstvě vyhlášená Mongolská lidová republika v pořadí druhou socialistickou zemí na světě (po Sovětském svazu), obohatili ji Rusové nejen o zajímavé architektonické prvky, ale i o zvyk nalévat tvrdý alkohol do stakanových sklenic a slavit při každé příležitosti. Vodka je v Mongolsku dodnes zdaleka nejpopulárnější a nejprodávanější alkoholický nápoj.

Muž, který ji odmítne pít, je pokládán za slabocha. A možná i žena – nebo dítě. Prodej alkoholu mladistvým do 21 let je sice zákonem z roku 2004 zakázán, ale prodejci to nerespektují; nikdo totiž dodržování tohoto ustanovení nekontroluje. Dětský alkoholismus se šíří, někdy za přímé podpory rodičů.

Zvláště venkované dávají svým dětem pít kumys neboli ajrak, zkvašené kobylí mléko, obsahující kolem tří procent alkoholu. Po další destilaci na tzv. šimín archi dosahuje mléko až dvanáctiprocentního podílu alkoholu, případně se z něj vyrobí nermel, mléčná vodka. Tento nápoj prý u generace dvacetiletých a třicetiletých ztrácí oblibu a nahrazuje ho pivo - mladí se chtějí odloučit od komunistické generace svých otců nejen názorově, ale i vnějšími projevy.

Týž zákon z roku 2004 stanovuje hranici, dokdy se dá koupit alkohol – po půlnoci byste teoreticky už nikde neměli sehnat láhev. Když jsme v půl jedné v noci (po návratu z natáčení na záchytce) kupovali v samoobsluze v centru Ulánbátaru džus, bylo s námi v obchodě sedm lidí. Tři z nich byli namol a dva prokazatelně nezletilí; alkohol kupovali všichni. I když zrovna ti dva kluci měli smůlu – hned po zaplacení svou luxusní vodku upustili na dlaždice a zbyly jim jen střepy a oči pro pláč.

Kromě zmíněných kulturálně-historických fenoménů Mongolům znepříjemňuje život s alkoholem i jeden fyziologický aspekt. Mají totiž méně enzymu alkoholdehydrogenázy, a proto hůře zpracovávají alkohol a stejně jako indiáni se na něm stávají snáze závislými.

I český podnikatel v Ulánbátaru Lubomír Svoboda, který ve svých dvou firmách poskytujících zázemí a ochranku českým turistům dává práci více než šedesáti lidem, se s alkoholismem svých zaměstnanců často setkává: „Nejčastějším důvodem propuštění je jednoznačně alkoholismus. Nepít a chodit včas do práce vydrží tak třetina mých lidí, se zbytkem se během prvních tří měsíců musím rozloučit.“

Eruul mendiin toloo! Na zdraví!

Otec Pierot, katolický kněz původem z Konga, v metropoli Ulánbátaru spoluzakládal jednu z prvních skupin Anonymních alkoholiků (AA). Toto původně americké hnutí založené na absolutní abstinenci, skupinové terapii a komunitní svépomoci má po celém světě přes dva miliony členů.

Na Mongoly však metodika založená na vzývání „vyšší síly“, jíž se zpravidla myslí křesťanská podoba Boha, podle Pierota příliš neplatí: „Měli jsme při setkání AA na stěně velký obraz Ježíše. Drtivá většina příchozích však byli buddhisté a mysleli si, že chceme, aby konvertovali. Obraz jsme okamžitě sundali, jinak bychom v místnosti seděli sami.“

Ani Mongolové s nejpevnější vůlí prý neměli dostatek víry a začali pod vlivem společnosti po třech čtyřech letech v AA znovu pít. Přitom průměrná doba abstinence amerických a kanadských členů AA je podle nedávného výzkumu přes osm let.

Trochu optimističtější zkušenost má s metodami AA charismatický ekonom Bayaraa D. Ten vede asociaci proti zneužívání alkoholu a drog a pro mongolskou mládež, která si v poslední době oblíbila konopí i hašiš, se chystá založit Narcotics Anonymous.

Po návratu z vysokoškolských studií v Bratislavě (dodnes mluví výborně slovensky a trochu i česky) začal pracovat na technické univerzitě a popíjet se studenty, většinou víc, než je zdrávo. V samém závěru milénia se Bayaraa sešel s dalšími pijany a pomocí terapeutických sezení ze závislosti vybředli.

Roku 2000 založili vlastní organizaci na potírání alkoholismu. Tehdy bylo podle Bayary v Mongolsku přes 5 000 nevládních organizací, ale alkoholismem se nezabývala žádná, i když je to prokazatelně celonárodní problém: „Buddhismus není proti alkoholu; šamanové vodku dokonce používají při některých rituálech. Lámové by jako přirozené autority měli říkat lidem, že nesmějí pít, ale asi to nemají v popisu práce.“

Není divu, že místní záchytky často praskají ve švech – zvláště ve třicetistupňových nočních mrazech, kdy opilým lidem, kteří zůstanou ležet na ulici, hrozí omrzliny a v horším případě smrt.

Jak z mongolské společnosti vyhnat „démona alkoholu“? (Toto otřelé klišé v kontextu mongolského buddhismu a šamanismu nabývá hrůzné pravdivosti.) Podle programů mongolské pobočky OSN nebo Centra pro závislosti mladistvých, jedné z mála mongolských neziskových organizací zabývajících se alkoholismem, je třeba začít s osvětou už u dětí, zvýšit daňové zatížení alkoholu a jeho cenu, zavést trestní postihy za porušování zákazu reklamy na alkohol a prodej nápojů nezletilým a omezit počet obchodů, kde lze alkohol koupit.

A pro skupinu obyvatel, kteří už pití podlehli, zajistit odpovídající péči. Zavírat opilé Mongoly na noc nahé do kotců na jedné ze šesti městských záchytek nestačí. Láma z ulánbátarského centra tradiční medicíny Manba Datsan by alkoholismus léčil akupunkturou, čtením modliteb, koupelemi a masážemi, Národní protidrogová centrála a většina neziskových či mezinárodních humanitárních organizací se zase přimlouvá za investice do co největšího množství prostředků do osvěty.

Již dvě stě let svět diskutuje o tom, zda je alkoholismus nemoc, nebo ne. V Mongolsku se za chorobu nepovažuje, a možná proto na jeho prevenci a léčbu ministerstvo zdravotnictví odmítá vyčlenit prostředky. I přesto, že více než 13 procent národa tvoří alkoholici.

Právě tato část populace zkonzumuje přes dvě třetiny alkoholu celkově vypitého v Mongolsku. Někteří z nich úspěšně absolvují půlroční až dvouletou donucovací léčbu ve státních nemocnicích se standardními injekcemi a „antabusem“, ostatní dřív nebo později na následky nadužívání alkoholu umírají.

Za informace v tomto textu autorka vděčí Rozvojovému programu OSN (UNDP), který finančně podpořil její pobyt v Mongolsku.