Před více než dvaceti lety jsem jako mladá tlumočnice strávila rok v Alžírsku. Setkání s muslimským světem patří k mým nejzajímavějším zkušenostem. Do té doby jsem Araby znala hlavně jako prodejce novin, pobíhající mezi auty na křižovatkách či čekající na zákazníky v průvanu vídeňského metra. Bylo mi jich trochu líto a občas jsem se jich trochu i bála.
Začátky v Alžírsku nebyly snadné, zažila jsem kulturní šok. Zabrat mi dávala i vedra, nefungující úřady a nedostatek vody. Noční bublání v trubkách znamenalo, že voda brzy přestane téct, a tak každý vstal, aby si napustil kbelíky zásob. Jako prostovlasá západní žena jsem byla středem pozornosti mužů. Nebyla jediná vycházka, kdy by mě někdo neoslovoval či kousek nesledoval. Nikdo mě ale nepřepadl, neznásilnil nebo neodvlekl do harému, jak mi mnozí v Evropě předpovídali. Ani bakšiš po mně nikdo nechtěl, a už vůbec ne děti.
Alžířané jsou totiž hrdý národ a turismus je v jejich zemi málo vyvinutý. Časem jsem se odvážila do bludiště kasby, starého města, se svou spletí zvuků, vůní a křivolakých uliček. Lidé mě měli za Francouzku, ale nechovali se ke mně nepřátelsky, i když vztahy s Francií byly stále napjaté a krutá osvobozenecká válka v živé paměti. Byli naopak většinou tak laskaví a pohostinní, že mě myšlenka na chladné a často odmítavé přijetí alžírských emigrantů v Evropě zahanbovala.
Celý příspěvek si můžete přečíst na blogu Angely Rogner zde.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
