Babiš a Bašternák. Dvě krádeže, stejná suma, stejný princip

54 milionů českých korun jsou zhruba dva miliony eur. Tatáž suma létá ve dvou různých skandálech v Česku a na Slovensku. Jsou to peníze, které běžný Čech či Slovák nevydělá za celý život.

V českém případě je podezírán Andrej Babiš, že okradl evropské občany, z jejichž daní k nám tečou eurofondy. Ve slovenském je v podezření jistý Ladislav Bašternák, že okradl slovenské občany na falešných vratkách DPH. Podezření ale padá také na ministra vnitra, že případ ututlal, a na premiéra, který v bytě pana Bašternáka bydlí. Oba případy jsou v českých a slovenských médiích srozumitelně popsány a veřejnost utvrzují v přesvědčení, že politici jsou zloději. Co z toho plyne?

Člověka zarazí, jak primitivní a zároveň sofistikované můžou takové krádeže být. Primitivní proto, že jdou přímo po zdroji. Když dostali proslulí raubíři Butch Cassidy a Sundance Kid otázku, proč přepadávají banky, odpověď byla půvabně logická: protože tam jsou peníze. Dnes jsou peníze v bankách nedobytné, zato stát nabízí jinou skvělou příležitost - eurofondy a podvody s DPH. Sofistikované jsou pak krádeže proto, že k nim potřebujete mít vybudovanou složitou síť vztahů, od úředníků až k politikům.

Podezření se však netýká jen pouhé zlodějiny politiků. Na místě je totiž otázka: Když věnují tolik času a myšlenek na to, jak okrádat stát, proč bychom jim měli věřit, že jim zůstanou čas a myšlenky i na to, jak tento stát dobře spravovat? A nevylučují se tyto dva přístupy? Může být jeden člověk zlodějem a současně dobrým správcem téhož majetku?

Myslím, že naprostá většina české a slovenské veřejnosti si klade tyto jednoduché otázky a má na ně také jednoduchou odpověď. A jsou naštvaní. Jsou naštvaní také proto, že politici se za posledních 25 let naučili, jak kolem občanů utáhnout šrouby. Stát dnes nemá žádné slitování, pokud jde o daně a odvody, jež od vás do poslední koruny či centu vyžaduje a jejich neplacení tvrdě trestá. Ale zároveň je velkorysý ke svým vlastním zlodějům a očekává od vás pochopení.

Český ministr obrany Stropnický se s bezelstnou upřímností podivil nad rozčilením kolem Babiše. Vždyť přece všichni věděli, co je zač: „Jako kdybyste si vzali blondýnu a po pěti letech jí začali vyčítat, že není bruneta,“ prohlásil. Stropnického údiv lze zobecnit na většinu českých a slovenských politiků - a to ve mně vyvolává údiv až k nevíře. Oni si opravdu myslí, že 54 milionů korun či dva miliony eur nestojí za tolik křiku? Máme z toho usuzovat, že opravdová zlodějina začíná v jejích očích až u miliardy?

Ale svým způsobem chápu, proč nám čeští a slovenští politici naznačují, že je máme tolerovat. Říkají nám, že když je svrhneme kvůli korupci, přijdou po nich ještě horší. Něco na tom je. Naštvanost voličů už na Slovensku vynesla do parlamentu fašisty i jiné strany plné jurodivých spasitelů.

Jenže existuje snad přece i jiné řešení: že současní vládní politici přestanou krást a do státního rozpočtu vrátí už nakradené. Vím, že je to naivní požadavek, ale naivní jsou také vládní politici, pokud si myslí, že strach z většího zla přinutí voliče tolerovat jejich zlodějinu.