Bylo to téměř přesně na den před deseti lety, kdy jsem si do krabic balil věci v kanceláři šéfredaktora slovenského deníku SME a divil se své lehkomyslnosti vstoupit do prázdna, nemít vůbec žádnou představu o tom, co budu dělat. Kdyby byl komunismus, s radostí bych se vrátil k práci topiče, ale v demokracii? Vždyť já vlastně - říkal jsem si - neumím nic, čím bych se mohl ve svobodném světě uživit s pocitem, že ta činnost má nějaký smysl.
Z těchto myšlenek mne vytrhly dva telefonáty. Volal Jarda Spurný z Respektu, že v redakci slyšeli, že končím v SME, a zda bych nevzal šéfredaktora Respektu. Vzápětí na to mi volal Karel Schwarzenberg, tehdejší majitel Respektu, se stejnou otázkou.
V životě jsem měl štěstí na hodně nečekaných zvratů, ale tenhle je na žebříčku překvapení na těch nejvyšších příčkách. Druhý den už jsem byl v Praze, poprvé jsem naživo viděl Jardu Spurného, Erika Taberyho a Marka Švehlu (jedině Ivana Lampera jsem znal z disentu). Pak jsem se sešel se Karlem Schwarzenbergem a Zdeňkem Bakalou (jemuž tímto děkuji za to, že vždy naprosto respektoval nezávislost redakce) a opět jsem se divil své lehkomyslnosti – tu funkci vzít.
Přečtěte si více k tématu
Čtěte také: Slovenská duše v Respektu
Vždy jsem se v redakci Respektu cítil trochu jako ten kůň ve vtipu o pocestném, který potkal vozku s károu a zeptal se ho, zda ho může vzít do města. Jenže cesta byla samý kopec a kůň starý a slabý, takže do kopce museli oba muži káru tlačit, z kopce ji zase brzdit a když dorazili do cíle, pocestný se vozky zeptal: Chápu, že jsme oba potřebovali do města, ale nač jsme brali toho koně?
Ale důležité je pro mne především toto: možnost prožít deset let ve společenství přátel, kteří tvoří Respekt, bylo pro mne mimořádným a nečekaným darem, za který jim budu navždy vděčen a budu se snažit jej nepromrhat.
Proč tedy odcházím? Sám jsem překvapen tím motivem a delší dobu jsem zkoumal, zda je opravdu tak významný, aby mne dokázal přimět k odchodu. Jmenuje se volání identity. Vždy jsem byl podezíravý k tomu pojmu i obsahu a byl jsem pro jeho zpochybnění nejlepším příkladem: napůl Čech, napůl Slovák, oba jazyky považuji za mateřské a jsou si v mé hlavě rovny; zejména posledních deset let jsem žil napůl v Bratislavě, napůl v Praze a cítil se v obou společnostech doma.
Jenže v poslední době jsem cítil, že mne Slovensko začíná přitahovat větší silou. Přišel jsem na to paradoxně díky rozdílnému postoji k tomu, co mne na obou zemích odpuzuje. Je lehké cítit se doma ve společenství, jež je vám mentálně blízké – a v tomto smyslu je to české i slovenské nadále mým domovem. Ale ke svému údivu jsem zjistil, že mám odlišný vztah ke společenstvím, která jsou mi mentálně vzdálená.
Zjistil jsem, že to české, reprezentované myšlením lidí jako Zeman, Konvička, Klaus a mnoho dalších, vnímám jako něco naprosto cizího, co ke mně vůbec nepatří; něco, do čehož se nejsem schopen vcítit. Naopak to slovenské, reprezentované Ficem, Kotlebou a mnoha dalšími, je mi sice rovněž na míle vzdálené, ale cítím, že se mnou nějak souvisí. Že vyrůstá z hlubin, kterým snad dokážu porozumět, a proto mne zajímá.
Je to tedy divná dnešní doba plodící monstra, která mne nutí vrátit se na Slovensko a opustit Respekt (byť doufám, že jako autor v něm v jisté míře zůstanu). Časopis, který jsem vždy vnímal jako něco mnohem většího než jen týdeník. Je to národní instituce, která nemá tradicí a kvalitou v Česku – a myslím, že i v celé střední Evropě – obdoby.
A přeji proto čtenářům Respektu, aby jej mohli číst ještě mnoho a mnoho let.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
