Citlivost k životu začíná být napadána virem surovosti

Srdceryvné video, v němž je plačící sedmiletý Marco odváděn z třídy pracovníkem soudu navzdory protestům učitelky, která se nelidu marně pokouší obměkčit slovy „vždyť jsme lidi“, pobouřilo celé Slovensko včetně politiků.

O několik dní později dal soudní nelida výpověď z práce - a byť to není tečka za nešťastným osudem jedné rodiny, nejzajímavější bylo právě ono pobouření veřejnosti. Svědčí totiž o naší zvyšující se citlivosti vůči důstojnosti života. Paradoxem je, že v tomto případě se sice stal Marco obětí bezcitného příslušníka instituce, za nárůstem naší citlivosti vůči životu však převážně stojí právě instituce demokratického státu.

V Česku je tento vývoj ještě viditelnější než na Slovensku, obě společnosti však ušly od devadesátých let obrovský kus cesty, po níž se k naší škodě zapomínáme ohlížet. Pamětníci devadesátých let by si mohli vzpomenout, v jak divoké civilizaci jsme tehdy žili, jak slabé bylo naše vědomí o právech lidských bytostí.

Jen namátkou: téma domácího násilí bylo v plenkách, ženy, které mluvily o rovnosti pohlaví, byly považovány za radikální feministky, dětské domovy praskaly ve švech a o pěstounské péči nebylo slechu, všichni lidé v menšině či v nevýhodě žili mimo pozornost společnosti: od handicapovaných přes homosexuály až po chodce, kteří na přechodech neměli přednost před auty.

Pozorné ohlédnutí za devadesátými lety by nám vyjevilo tu obrovskou proměnu, která díky mnoha zákonům (včetně antidiskriminačního), díky rozhodnutím soudů v precedentních případech a také díky kampaním aktivistů v nespočetných detailech zlepšila kvalitu života obyvatel. Byly to však veřejné instituce demokratického státu, které těmto detailům vtiskly právní rámec a krok za krokem posouvaly hranice důstojnosti lidských bytostí (i zvířat). Zvláště roli českého Ústavního soudu nelze vůbec přecenit a Slováci můžou Čechům jen tiše závidět.

Bohužel, náš společný problém spočívá v tom, že tento vývoj není nezvratný a citlivá společnost může být kdykoli napadena virem surovosti. Právě to se dnes děje, ostatně nejen u nás. Jde doslova o civilizační střet, v němž liberální demokracie, která má z podstaty sklon zastávat se slabších, je napadána radikální pravicí, jež hlásá právo silnějšího.

V tomto sporu jde samozřejmě také o geopolitiku, Evropskou unii a demokracii, ale skutečný souboj se vede o důstojnost lidského života. Radikální pravice a fašisté vidí v citlivosti vůči slabým a znevýhodněným znesvěcení biologického řádu (byť se často zaštiťují křesťanstvím). A do útoku proti liberální demokracii dnes velí i ti, kteří by se proti označení za fašisty uraženě ohradili, ovšem je jen otázkou času, kdy jej hrdě přijmou.

Stane se tak v okamžiku, kdy společnost začne ustupovat od své citlivosti vůči důstojnosti lidských bytostí. Z dějin víme, s jak šílenou rychlostí se to může stát; s jak šílenou rychlostí se můžou hroutit instituce státu, které tuto důstojnost zaručovaly. Zákonem se pak stane násilí vůči slabším – za jásotu téže společnosti, která ještě nedávno slzela nad sedmiletým Marcem. A slova paní učitelky „vždyť jsme lidi“ budou odvržena jako projev mravní zkaženosti.