Z prasklé skořápky 20. století se zrodil podivný tvor

Je to divný pocit, když vidíte, jak praská skořápka a ven se dere jakýsi tvor potažený slizem, jenž na vás vyráží neartikulované zvuky. Tento pocit jsem zažil v den slovenských voleb a od té doby každým dalším dnem sílí. A pořád nevím, zda se z toho ječícího tvora vyklube jen ošklivé kuře, anebo masožravá potvora z Jurského parku.

Vím jen to, že zpátky do skořápky už se nevrátí, byť někteří slovenští politici v to věří anebo mají v plánu ho tam zpátky narvat i násilím. Říkají si představitelé „standardních“ stran a plánují společně sestavit vládu coby jakousi kruhovou obranu proti těm „nestandardním“, které nemají stranické struktury a vznikají na smetišti sociálních sítí.

Jenže co je to standard? Smer Roberta Fica, který si říká sociální demokracie, ale ve skutečnosti popírá základní levicové ideje a je to podnikatelská strana, jejíž členové poslušně a bez vlastního názoru následují svého vůdce? Nebo Slovenská národní strana, která by byla na Západě vytěsněna na okraj k radikální pravici jako naprosto nestandardní pozůstatek nacionalismu z třicátých let? Nebo Sieť, jejíž předseda Radoslav Procházka je lhář i na slovenské poměry nestandardní? A nebo strana Most-Híd, jejíž projekt etnického smíření mezi Maďary a Slováky je přece od počátku nestandardní, byť s tím nejlepším úmyslem?

Ano, je pravda, že zbylé strany jsou směsicí volných radikálů, jež do parlamentu poslali voliči ze vzteku nad pokrytectvím zkorumpované politické třídy. Jenže ony – včetně fašistů – jsou buněčnou strukturou toho podivného tvora deroucího se z prasklé skořápky dvacátého století.

Jeho vývoj nelze zastavit, živí se frustrací a nejistotou, která má dnes mnohem silnější energii než naděje. Může se velmi rychle zorganizovat do „standardní“ autoritářské formy, jako se to stalo v Maďarsku a v Polsku, kde přece Kaczynského PiS, potažmo Orbánův Fidesz  a také Jobbik dokázaly vytvořit širokou členskou základnu a jejich poslanci se vyznačují přímo vojenskou disciplínou.

Ale z této buněčné struktury se může přece také zrodit něco dobrého; něco, co bude vycházet z víry v to lepší ve slovenské společnosti. Ta totiž nikdy neměla tak širokou základnu vzdělaných a dobrých lidí jako dnes. Jenže tito lidé zatím postrádají naději, protože „standardní“ politické strany jim ji berou svým pokusem obrnit se v kruhové obraně toho, co zbylo ze slovenské politiky.