Pro evropskou krajní pravici je Netanjahu vzorem

Pro amerického prezidenta Donalda Trumpa je nejžádanější dohodou smlouva mezi Izraelem a Palestinou. Uvedl to již několikrát a podle zákulisních informací se brzy chystá představit plán, na jehož základě by rád mírovou dohodu mezi oběma národy zprostředkoval. To málo, co se o ní ví, ale ve světě mnoho nadšení nevzbuzuje. A to ani v Evropské unii. Názory na Trumpův plán popisuje Martin Konečný, ředitel malé organizace European Middle East Project zaměřující se na unijní roli v rámci konfliktu mezi Izraelem a Palestinou. Spolupracuje s odborníky zabývajícími se děním v Izraeli a Palestině a mluví o něm s diplomaty z většiny unijních zemí.

Co se o Trumpově plánu na dohodu mezi Izraelci a Palestinci vlastně ví?

Přesný obsah plánu ještě není znám. Američané zatím zveřejnili v červnu jen jeho ekonomickou část. Důležité ale je říct, že Trumpova administrativa opakovaně dává najevo, že chce opustit ideu dvoustátního řešení – tedy odmítá možnost, aby vedle Izraele vznikl nezávislý palestinský stát. To by měla být hlavní změna jejich plánu oproti všem předešlým. Něco takového by velmi vyhovovalo izraelské pravici, ale vůbec ne Palestincům, což vzhledem k tomu, kdo plán v Trumpově administrativě připravuje, dává smysl.

A to je kdo?

Ten plán je připravován extrémně omezenou skupinkou lidí. Především je to Trumpův zeť a poradce Jared Kushner, americký velvyslanec v Izraeli David Friedman a také Trumpův speciální vyslanec pro Blízký východ Jason Greenblatt. Americké ministerstvo zahraničí a profesionální diplomaté se na přípravě nepodílejí. Zmíněná trojice navíc je známá tím, že se jedná o dlouhodobé blízké a spolupracovníky Donalda Trumpa ještě z doby před nástupem do prezidentského úřadu. A také tím, že už v té době podporovali – ať už finančně či jinak - izraelské budování osad na okupovaném Západním břehu, které jsou v rozporu s mezinárodním právem. To samozřejmě znamená, že zastávají vyhraněně proizraelské pozice a opakovaně se vyjadřují proti tomu, aby Palestinci měli vlastní stát.

Co by znamenalo, kdyby se od dvoustátního řešení odstoupilo?

Znamenalo by to, že o Palestincích, jejich životech a jejich právech bude rozhodovat izraelská vláda a armáda, ale oni sami nebudou mít šanci ovlivnit, jak bude taková vláda vypadat. A hrozí tedy, že bude nadále trvat nedemokratická situace, kdy Palestinci nemají stejná práva jako vedle nich žijící občané Izraele. To povede k pokračování, možná i prohloubení konfliktu a násilí.

Co myslíte nerovnými právy?

Myslím tím hlavně situaci na Západním břehu včetně východního Jeruzaléma, kde žije přes 600 tisíc izraelských osadníků a zhruba tři miliony Palestinců. Izraelští osadníci mají k dispozici veškeré výhody spojené s izraelským občanstvím – přístup k infrastruktuře, k přírodním zdrojům, dotacím. Vedle nich žijící Palestinci nic takového k dispozici nemají, naopak čelí omezením svobody pohybu, omezení přístupu k půdě a vodě, izraelské úřady demolují jejich domy a zároveň žijí pod mnohem přísnějšími zákony.

A jaké jsou možnosti, aby tento stav přestal existovat?

Teoreticky jsou možná jen dvě férová řešení. Buď dvoustátní řešení, tedy dva státy existující vedle sebe, nebo druhá možnost, tedy jeden stát, v němž všichni občané mají rovná práva. Z vyjádření amerických představitelů však vyplývá, že od těchto dvou řešení se Trumpova administrativa odklání.

Takže ani rovná práva, ani samostatný stát Palestina?

Ano, například na konci července v rozhovoru pro CNN odmítl americký velvyslanec v Izraeli, aby Izraelci a Palestinci žili v jednom státě, kde by měli rovná práva. Trumpovi poradci mluví pouze o autonomii se zachováním nelegálně budovaných osad a bez rovných práv pro Palestince. Což se zásadně neliší od současného stavu, Palestinci takovou autonomii mají od dohod z Osla v 90. letech.

Když izraelská vláda zdůvodňuje rozšiřování osad na okupovaných územích, argumentuje tím, že to dělá kvůli bezpečnosti. Nemají pravdu vzhledem k tomu, že Izrael v minulosti opustil pásmo Gazy a od té doby čelí útokům zdejších radikálů?

Především je třeba říct, že Izrael nikdy úplně Gazu neopustil a podle mezinárodního práva ji nadále okupuje, což mezinárodní společenství uznává. Stáhl své osadníky, ale nadále kontroluje její hranice, moře, vzdušný prostor či seznam zdejší populace. Také brání Palestincům pohybovat se mezi Gazou a Západním břehem.

Izraelská vláda říká, že by na Západním břehu mohl vzniknout teroristický stát. Co jim zaručuje, že se to nestane, když si vezmeme v potaz právě příklad Gazy?

Stažení z Gazy nelze brát jako příklad, protože nebylo krokem k palestinské svobodě. Během stažení osadníků z Gazy v roce 2005 dali izraelští představitelé v čele s premiérem Šaronem najevo, že nejde ani tak o ústupek Palestincům, ale o způsob, jak si upevnit kontrolu nad osadami na Západním břehu, který je pro Izrael výrazně důležitější ze strategických i náboženských důvodů.

Ale kde je záruka?

Co se týká bezpečnosti, dvoustátní řešení má dnes v Izraeli největší podporu právě mezi lidmi z bezpečnostního establishmentu. V Pásmu Gazy a na Západním břehu žije přibližně pět milionu lidí, kteří mají nesrovnatelně menší práva než občané Izraele. Pokud izraelská vláda nechce palestinský stát, musí se této situaci postavit. Budou tyto miliony lidí nadále čelit útlaku, nebo je Izrael přijme za své občany, nechá je volit a tak dále? Taková situace nemůže trvat tak dlouho.

Americký plán jde proti dlouhodobému postoji Evropské unie, která opakuje, že dvoustátní řešení je základ. Hrozí tedy další střet?

Ano, mezi oběma stranami hrozí další potenciální střet, ale těch už bylo v poslední době hodně – ať už jde o dohodu s Íránem, obchodní vztahy či klimatickou dohodu z Paříže. Zatím dali Evropané opakovaně najevo, že na dvoustátním řešení a na dodržování mezinárodního práva trvají. Otázka je, jak budou reagovat, pokud Američané plán zveřejní.

Jak se evropští diplomaté tváří na možnost, že by se ustoupilo od dvoustátního řešení?

Velká většina - a já se bavil s několika desítkami diplomatů z různých zemí - americký plán sleduje spíše s obavami než jako příležitost. Skoro nikdo neočekává, že by mohl něco zlepšit. Na druhé straně je mezi členskými státy znát neochota jít se Spojenými státy do další konfrontace. Ale je třeba říct, že Evropská unie se jasně vymezila proti americkému uznání Jeruzaléma jako hlavního města Izraele a izraelské anexe Golanských výšin - a neměla by se bát udělat totéž i v případě tohoto, pravděpodobně ještě zásadnějšího plánu.

Neztrácí  spíše Evropská unie i poslední zbytek vlivu, který na dění mezi Izraelem a Palestinou dříve měla?

Ano - a to je jedna z obav, která mezi diplomaty panuje. Evropská unie byla v minulosti zvyklá spíše reagovat na to, když nějaký krok podnikly Spojené státy. Jenže Trumpovy kroky v poslední době jsou v zásadním rozporu s EU - a ta se tak snaží nalézt způsob, jak své postoje v takto pozměněné situace ubránit. A pokud chce zvýraznit vliv v rámci zdejšího dění, bude se to zásadním způsobem odvíjet od toho, jak se rozhodne.

Jaká se tedy dá od Evropské unie očekávat reakce, pokud z amerického plánu skutečně vypadne dvoustátní řešení?

Je to pořád otevřené. Existují samozřejmě dvě základní možnosti. Buď plán odmítne, a tím pádem nepřímo legitimizuje palestinskou pozici, protože Palestinci určitě plán odmítnou, když půjde proti jejich základním zájmům a právům. Nebo ho nějak nepřímo podpoří. Určitě se od EU nedá čekat, že jednoznačně přijme konec dvoustátního řešení. Ale může se stát, že dá najevo, že Trumpův plán je přijatelný základ pro další vyjednávání mezi oběma stranami. To by však znamenalo velký posun ve prospěch izraelského maximalismu. Faktické upuštění od dvoustátního řešení by Evropa neměla dopustit.

Nehrozí také, že postoj k Trumpovu plánu rozdělí státy Evropské unie?

Odlišnost mezi jednotlivými státy k této otázce je velká, takže je to možné. V případě neshody bych očekával, že Francie a Německo povedou menší skupinu zemí, která společně zaujme jasný postoj v souladu s mezinárodním právem. Třeba Francie se zatím vyjadřuje dosti principiálně a varovala před plánem, který by opustil dvoustátní řešení. Samozřejmě platí, že větší váhu by měl společný postoj EU jako celku.

Jsou státy, které by konec dvoustátního řešení přijaly?

Explicitně ne. Všechny státy EU se budou nadále navenek zaštiťovat podporou dvoustátního řešení, ale jsou státy, od nichž se dá očekávat, že upuštění od ideje nezávislého palestinského státu de facto podpoří tím, že budou prosazovat co nejmenší kritiku amerického plánu. To bych očekával od zemí jako Maďarsko nebo Itálie, pokud bude ve vládě Salvini.

V čele těchto zemí stojí krajně pravicoví vůdci, jak se to spojuje s takovou podporou Izraele?

Vidíte, realita je taková, že Salvini nebo Orbán jsou dnes nejlepšími přáteli izraelské vlády v rámci EU. Pro evropskou krajní pravici je Netanjahu jakýmsi vzorem: obdivuje právě jeho tvrdost vůči Palestincům, tedy převážně muslimům - o palestinských křesťanech mlčí. A Netanjahu toho využívá a obratně využívá podporu těchto lídrů k rozbíjení jednoty v unijní zahraniční politice.