Národní třída 1988

Lepkavou šeď, která se už skoro dvacet let táhla po Národní třídě jako mastný povlak, v podvečer narušila svatá Voršila, která se opřela do dveří chrámu, protáhla se škvírou a z plechové oprýskané konývky zalila strom vedle kostela. Její červený plášť zasvítil víc než unavená světla tramvajové soupravy a zdatně soutěžil s barevnými číry punkerů, posedávajících před Novou scénou. Barevní kohouti na jejich hlavách se snažili svými ostny proříznout alespoň malé štěrbiny do plátna, nataženého Gustávem Husákem a jeho věrnými nad celou republikou a na rozích přidržovaného ruskými tanky.

Škvíry byly sice malé, ale sem tam se jimi protáhl Jello Biafra nebo jiný punkový křikloun. Jeden z punkerů zahodil ještě hořící cigáro pod obrubník. Chvíli žhnulo, ale pak přiznalo porážku a tiše zesnulo. Na výlohu knihkupectví nalepil nos básník Miroslav Florian a zíral dovnitř. Nemohl se zbavit pocitu, že si ta slečna v háčkované peleríně kupuje jeho básnickou sbírku, ale nakonec uznal, že špatně viděl. Slečna si kupovala úplně jinou knihu.

Básník odlepil nos a vydal se do útrob chrámu knihy. Když bral za dveře, zahlédl na vteřinu v odlesku skla červený plášť svaté Voršily. Rudý prapor revoluce, pomyslel si. Slečna už dávala zabalenou knihu do neforemné brašny, ozdobené plackou s Johnem Lennonem, a básník tak neměl možnost zjistit, co bude číst. Počkal, až odejde, chvíli zevloval u regálu, ze kterého na něj zíralo asi třicet soudruhů Gorbačovů, přinášejících přestavbu a nové myšlení. Pak…